Podobná dezorientace nastala i v mladší generaci, kterou tvoří leckdy nestálé osobnosti a která podvědomě touží po strukturovaném rámci. Obrací se tedy ke „klasickým“ i „novým“ společenstvím, které mladým lidem pomáhají vést dobrý křesťanský život ve světě nebo věrný řeholní život. Hrozí velké riziko, že první skupina (moderní) bude vyčítat druhé (tradiční), že se obrací do minulosti, a ta druhá zas první, že rozvrátila dědictví jejich otců.6 Obě strany mají někdy pravdu, ale ne vždy. Ať se všichni poctivě snaží zůstat svázáni s Pánem, s tradicí předávanou jejich předchůdci, s tradicí živou, s tradicí, která je stále aktuální, jako je stále aktuální a živý náš Pán. Jedni si z této skutečnosti vezmou především to, co „platí dnes“, druzí to, co platí stále. Obě strany mají pravdu, každá ze svého pohledu. Tragédie ovšem je, že místo toho, aby se vzájemně obohacovaly o své postřehy, staví se proti sobě. Z této dvojí dezorientace nalezneme cestu díky dvojí pokoře. Příslušníci první skupiny by snad mohli uznat, že poněkud odsunuli stranou některé zvyky (liturgické…), některé pravdy (dogmatické…), některé postoje (mravní…), které přináleží k podstatnému jádru křesťanské víry. Druzí by si mohli přiznat, že se svět změnil a že za to nenesou zodpovědnost pouze křesťané; že minulost byla krom jiného nositelem chronických zel, že budoucnost nebude ideální, že krize církve začala již ve skupince apoštolů okolo Pána a skončí až parusií. Této dvojí dezorientaci učiníme přítrž, pokud se opřeme jedni o druhé a budeme hledat tu část pravdy a ryzosti, která je přítomna v postojích každého člověka; pokud dospějeme k přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak jít vpřed, je hledat to, co lze obrátit k dobrému. „Je čas ničit a čas stavět; čas kameny házet
6
100
François Mauriac v knize Ce que je crois rozlišuje „stoupence odkazu“ a „stoupence poselství“, tedy ty, kteří střeží neporušenost odkazu víry, a ty, kteří pečují o jeho předávání; Grasset 1962, s. 97–98.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232209