výhradně jí. Pak se jí zase ztratila ve víru tanečnic, a když si udýchaná Bára šla sednout, všimla si, že babička Gahanú zmizela. Ani Tekakwithu nikde neviděla. Nejspíš se spolu někam vytratily. Kam mohly jít? Bára se chtěla nenápadně vykrást od ohniště, jako by někomu vůbec záleželo na tom, kam jde, když všichni přicházejí a odcházejí, jak se komu zlíbilo, ale nepodařilo se jí to. Tedy ne úplně. Dobře si všimla, že ji provází Skantiariův neproniknutelný pohled. Rychle se ztratila ve tmě. Proč po mně pořád čumí? durdila se v duchu cestou domů, protože usoudila, že Gahanú a Tekakwitha mohou být tam. Stejně dobře mohly být samozřejmě kdekoliv jinde, ale hledat je doma bylo nejjednodušší. A také nejméně nápadné, protože proč by náhodou nemohla jít na chvíli dovnitř? Otočila se přes rameno, jestli ji Skantiario nesleduje, ale Skantiario byl rád, že došel k ohništi, noha se mu ještě pořád nezahojila, a rozhodně by se nezvedal jen proto, aby si šel ověřit, jestli se šla Bára vyčůrat nebo napít. To je vážně skantiariofobie, vypeskovala se Bára. Dlouhý dům tonul ve tmě, ohniště uprostřed skomírala, protože do nich nikdo dlouho nepřiložil. Bára se rozhodla, že svou přítomnost bude maskovat dobročinnou akcí, a jak kráčela od vchodu do nitra domu, postupně do každého ohniště přiložila. Čím dále od vchodu byla, tím tišeji se snažila chovat, protože jí k sluchu dolehly tlumené hlasy. Jednak chtěla rozeznat, jestli je to Gahanú a Tekakwitha, a jednak nechtěla, aby ji slyšely, kdyby to opravdu byly ony, protože strašně chtěla vědět, o čem si povídají. „... dělá starosti...,“ zaslechla vzdychnout babičku Gahanú. Odpovědi nerozuměla vůbec, ale hlas poznala. Byla to Tekakwitha. „... pomaleji, než by měl... nemůže pořád na nohu skoro došlápnout... dávno zdravý, ale nechce...,“ pokračovala Gahanú. „... trápení, ačkoliv mu to neubírá na statečnosti...“ To se baví o Skantiariovi, došlo Báře a rozbušilo se jí srdce. Opatrně vložila kus dřeva, který měla v ruce, do ohně a neslyšně jako vlastní stín se doplížila k přepážce, která oddělovala ohniště babičky
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232182
Gahanú od sousedního. Přikrčila se těsně k ní a škvírou pozorovala Gahanú a Tekakwithu. „... když jsem byla u ohně,“ říkala Tekakwitha. „To je takový smutek, že by se dal krájet. Co se mu stalo?“ „Daroval srdce a přišel o ně,“ potřásla nešťastně hlavou babička Gahanú. „Chceš mi to vyprávět?“ „Budu ráda, když si to vyslechneš. Snad mi pak poradíš, jak mu pomoci, já už jsem v koncích. Už jsme uspořádali i tewaarathon, ale ani to nepomohlo.“ O hře, které Irokézové říkali tewaarathon, už Bára slyšela, ale za celou dobu, co tu byla, ji nehráli, takže nevěděla, v čem spočívá. Podle toho, co věděla, to nebyla jen tak obyčejná hra pro pobavení. Byl to vlastně náboženský obřad. Tewaarathon se hrál, když bylo potřeba potěšit Velkého ducha, tewaarathonem se rozhodovaly spory mezi vesnicemi, protože bitva nepřicházela kvůli zákonu kainerek-owa v úvahu, a věřilo se, že tewaarathon může i léčit nebo rozveselit člověka zarmouceného velkou ztrátou. „Povídej.“ „V létě muži přivedli moc milou bílou ženu,“ začala Gahanú. „Měla krásné modré oči. U o-slu-ný je to vcelku běžné, ale my máme všichni oči černé, a tak nám to připadá moc zvláštní – jako by takový člověk měl v očích oblohu. Proto jsme jí s ostatními gantowisami vybraly jméno Aroniawenrate – Modrý oblak. Všichni si mysleli, že by pro ni byl nejvhodnějším manželem Skantiario. Je nesmírně pozorný a ohleduplný, trpělivý, také je to skvělý lovec a vynikající bojovník. Hodně o věcech přemýšlí. Myslím, že by z něj jednou po Gawasowanem mohl být výborný hojane. Ne nadarmo nosí právě jméno Skantiario – jeho duše je krásné, hluboké jezero.“ Bára si vybavila okamžik, kdy Skantiaria viděla poprvé schovaná pod vozem, a nějak jí na něj ten popis neseděl. Spíš by ho pojmenovala Ten, který umí jednou ranou vytřísknout mozek z lebky. Nicméně Tekakwitha chápavě pokývala hlavou a Gahanú pokračovala. „Aroniawenrate si osvojili Medvědi, a Skantiario se tudíž odstěhoval k nim. On o tom nemluví, ale ženy z toho domu mi všechno 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232182
mnohokrát vyprávěly. Skantiario prý k ní byl opravdu velmi milý a pozorný, ale kdykoliv se jí chtěl dotknout, ucukla, jako by se ho štítila. Skantiario věřil tomu, že si na něj Aroniawenrate potřebuje zvyknout, a tak ji nechal být, aby se zbytečně neplašila. Awejo, která bydlela přes ohniště, všechno viděla. Jednou večer si šli lehnout a najednou Aroniawenrate sáhla po Skantiariových zbraních. Zeptal se jí, na co to chce, ale neodpověděla mu, protože neuměla po našem ani slovo. Vytáhla tesák, a než stačil Skantiario cokoliv udělat, protože ho vůbec nenapadlo, co má v úmyslu, vrazila ho do sebe. Něco přitom vykřikla, Awejin manžel, který často vozí bobří kožešiny do pevností o-slu-ný a obchoduje s nimi, a umí tím pádem pár slov jejich řečí, si myslí, že říkala něco, jako že raději zemře, než aby byla Skantiariovou ženou. Tehdy se Skantiario změnil. Jako by jeho duše bloudila v hlubokých lesích, daleko od lidí. Není tu s námi. Trápí se, protože si myslí, že je to jeho vina. Že udělal něco špatně, a proto se Aroniawenrate zabila. Že tomu mohl zabránit, a nezabránil. Myslí si, že v něčem selhal.“ Báře se vybavila závěrečná scéna filmu Poslední Mohykán, jak se krásná Cora raději vrhá z vysoké skály, než aby patřila Huronu Maguovi. Což bylo relativně pochopitelné, protože Huron Magua těsně předtím zabil Mohykána Unkase, kterého Cora milovala, a jeho bezvládné tělo shodil ze zmíněné skály. V řadě indiánek se ovšem bylo možno dočíst, že ženu, kterou indiáni zajali, čekal osud horší než smrt. Když se ptala maminky, co může být osud horší než smrt, jako jestli třeba pomalá smrt, řekla maminka, že to Bára pochopí, až bude větší. Tyhle vytáčky vždycky znamenaly, že se jedná o sex, protože dospěláci se o sexu stydí mluvit, a přitom ho bezpochyby provozují. Když si k tomu teď Bára přidala, jak je to v osmnáctém století s randěním a se svatbami, že pro arcivévodkyni není dost dobrý ani vikomt, i když je to taky šlechtic, a jak Francouzi pohrdají osadníky, protože jsou to jenom osadníci, pochopila, že pro slušnou ženu z osmnáctého století je osud horší než smrt vyspat se s indiánem. Protože je to divoch a pohan.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232182