98 Ten je spolu s režisérem na samém vrcholku pyramidy (je také uváděn hned v záhlaví programu), přičemž sám neprodukuje žádný zvuk (jak by se v opeře dalo očekávat). Jeho přínosem je vlastně „know-how“. Zřejmá paralela s průmyslovým managementem jistě není náhodná. Romantická opera zasazená do Lomaxova srovnávacího materiálu (v němž použil vzorky z 233 kultur celého světa) téměř dokonale odpovídá jeho závěrům: komplexní stratifikovaná společnost 2. poloviny 19. století a počátku století následujícího koresponduje s dominantní úlohou sólových zpěváků i s komplexností jejich textů; totéž potvrzuje i velký doprovodný instrumentální soubor. A také Lomaxova kousavá poznámka o sociální rigiditě, která se projevuje oblibou velkých nástrojových souborů, je přinejmenším pro druhou polovinu 19. století celkem případná. Proroctví o „konci opery“ jako příliš sofistikovaného, příliš „nepřirozeného“ hudebního druhu, z hudebně antropologické perspektivy navíc jako žánru odrážejícího „předosvícenské“ hodnoty, jsou stejně stará jako opera sama. Operní představení nicméně stále znovu a znovu oslovují další generace posluchačů. Možná rezonuje tento žánr s velmi rezistentními strukturami společnosti posledních staletí západní civilizace, možná s něčím ještě trvalejším ve struktuře lidské osobnosti. Podle plných operních domů v Praze i jinde lze soudit, že se soumrak opery zatím nekoná.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232103