její hlas. „Denýsku, maminka má návštěvu. Jdi si skládat kostičky, já za tebou pak přijdu, ano?“ Dítě na ni ještě chvíli koukalo, ale pak se znovu obrátilo k muži v křesle. Ten se pousmál, ale šlo spíš o otrávený úšklebek. Jdi sakra pryč kluku. Poslechni mámu a zmiz. Copak nevidíš, jak mi to ztěžuješ? Chlapec na mužův pohled nijak nereagoval, jen na něj dál civěl telecíma očima. Pak se však najednou otočil a rozvážným krokem odcházel z místnosti. Pod nohama se mu přitom pletl pes, vyskakoval mu téměř až na stehna, nakonec však oba zmizeli za dveřmi. Pes a batole v pěti letém těle. V těle, které bude stárnout, zatímco jeho mysl zůstane pořád stejně dětská. Muž na malou chvíli zavřel oči a přejel si dlaní přes tvář. „Takže chtěl pomoct, ale vy jste ho odmítla. Od té doby se neozval, ani jste ho neviděla?“ pokračoval, když chlapcův obraz konečně vypudil z hlavy. „Přesně tak. Je mi líto, ale nemám vám co říct.“ Pozoroval ji. Bylo mu jasné, že lže. Když teď vyslovím to, co mám na jazyku, už nebude cesty zpátky, věděl muž. Těch několik vět může rozmetat všechno, na čem posled ních deset let pracuju. Přesto se mu ta slova drala ven, bez ohledu na jeho po chyby nebo vůli. „Mám pro vás návrh, paní Forejtová. A byl bych moc rád, kdybyste ho vzala vážně.“ „Návrh? Opravdu?“ Ironie v jejím hlase byla víc než zřetelná. Přihasí si to nějaký policajt a chce dělat ramena? Tohle na ni platilo kdysi, když byla ještě mladá vyjukaná holka. Na to ji tehdy taky dostali. Jenže ta doba je pryč. Odešla ruku v ruce s její naivitou a bezstarostností. „Jo, návrh. Týká se vašeho manžela.“ Muž se nadechl a olízl si rty. „Můžu zařídit, že ho z kriminálu pustí už po sledního července.“ Ta věta prolétla místností jako břitva ledovým vzduchem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231960