14
Opravdu, jak mu jinak říkat než pan X…? Byl to asi čtyři cátník, dobře oblečený mužíček. Vlasy měl učesané tak pečlivě, že to vypadalo, jako by měl na hlavě nalepenou paruku. Měl sklon k lehkému infantilismu košil s krátkým rukávem, vždycky je nosil s tak naškrobenou kravatou, že vypadala jako z umělé hmoty. Byl jako ze škatulky a puky na kalhotách se mu rýsovaly s natolik neúprosnou přesností, že vypadaly skoro extravagantně. Seděl vždycky pěkně zpříma. S nohama přitisknutýma k sobě. Chodidla v pečlivě naleštěných botách rovně položená na zemi. A paže vyrovnané na opěradlech po obou stranách křesla. Za tři roky jsem ho nikdy neviděl, že by tuto pozici byť na okamžik obměnil (tedy jedinkrát, k tomu se vrátím…). Nikdy jsem neviděl, že by se uvolnil, trochu se zvrátil dozadu, natáhl nohy nebo si je překřížil. Nikdy jsem neviděl, že by se poškrábal, kýchl nebo pohnul pažemi v návalu nějakého citu. Jeho rutina byla neměnná. Přicházel vždycky přesně včas. Zvonil. Já šel otevřít. S drobným pokývnutím a ne ochotně zamumlaným pozdravem mi podával suchou ruku k čistě formálnímu a krajně rychlému dotyku. Šel
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231937