je neuchovávali v digitalizované podobě. Tam nahoře ve Väster bottenu prostě prohrabali nějaký sklep. Vy víte, co našli, Natha lie, nemám pravdu? Nešlo o pobyt v zahraničí.“ „Nevím, o čem mluvíte.“ „Ne, samozřejmě že ne. Ale řekněme to takhle – tehdy ve školách působili kurátoři. Dokonce i nějaký ten psycholog.“ Nathalie Fredénová byla náhle přítomná nějak jinak. Jako by se zničehonic ocitla sama v sobě, tvrdě přistála ve vlastním těle. Upřela na něj pohled, který u ní ještě neviděl. Byla najed nou jiný člověk. Ale neřekla nic. S pohledem sklopeným k jednomu z dokumentů pokračo val: „Jsou tu tři návštěvy kurátora v poměrně rychlém sledu a pak – jen pár dnů po té poslední – návštěva školního psycho loga. Do konce školního roku zbývají čtyři dny, odehrává se to v červnu. Následující rok jste pak už do školy nenastoupila. Podle třídní učitelky proto, že jste se odstěhovala do zahraničí. Co si z toho pamatujete?“ „Zradu.“ Přišlo to tak nečekaně, tak zřetelně, s pronikavým a bys trým pohledem Bergerovi přímo do očí. Chvíli ho vydržel, zjistil, že se ocitl v jeho zajetí. Cítil, jak ho přepadají myš lenky na mocenskou rovnováhu, na nezpochybnitelnou pře vahu vyslýchajícího. Nakonec uhnul pohledem a ke svému nesmírnému podráždění si uvědomil, že přerovnává papíry na stole. „Čí zradu?“ zeptal se, aniž vzhlédl. Když neodpověděla, byl nakonec nucen pohled přece jen zvednout, připraven znovu převzít iniciativu. Ale její pohled byl příliš intenzivní, příliš pronikavý. Jako by vrtala v nejzaz ších hlubinách jeho nitra, přestože on neměl nejmenší tušení proč. Musel tomu stavu učinit přítrž. Nechal pohled sklouznout stranou ke stěně. „Hm,“ pronesla a důrazně se opřela zády, jako by došla k nějakému závěru.
98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231645
„Kdo vás zradil?“ pokusil se znovu a snažil se jí podívat do očí. Ale ona se už na něho nedívala. Pohled se obrátil do sebe, nezaostřený. Na okamžik se zarazil. Navázali kontakt, intenzivní, podivný kontakt. Ale zase ho ztratili. Nedokázal to hned analyzovat, dostat se k jádru věci, a umlknout nepřicházelo v úvahu. Došlo k něja kému průlomu a on se musel pokusit k němu znovu najít cestu. „Školní psycholog, jistý Hans-Ove Carlsson, je už po smrti,“ informoval ji. „Ale kurátorka žije. Brzy se nám ji podaří najít a promluvit si s ní. Co nám poví, Nathalie?“ Fredénová si těžce vzdychla a neodpověděla. Berger k ní posunul zvětšenou fotografii Nathalie Fredénové a vedle ní položil další. „Školní fotka,“ konstatoval. „Váš veselý úsměv v kontextu.“ Absolutně žádná reakce. „Hromadné fotografie jsou vždycky zajímavé,“ pokračoval, „i tak standardizované jako třídní fotky. Dá se něco vyvodit o vztazích ve skupině? Jsou jednotlivci jen náhodně rozmís tění blazeovaným fotografem, který kdysi míval velké ambice? Nebo odrážejí skutečné vztahy?“ Pořád žádná reakce, možná v koutcích úst náznak pohrdání. Mluvil dál: „Kolem vás je nepatrné prázdné místo. Podívejte. Všichni ostatní stojí tak, že se jejich těla dotýkají jednoho nebo několika dalších. Ale vás jako by se nikdo dotknout nechtěl, Nathalie. Tentýž neutrální pohled někam jinam, nyní s lehkou pří měsí skepse. „Štítili se vás spolužáci, Nathalie?“ zeptal se Berger mírně. V pohledu se cosi rozsvítilo. Zvolna se otáčel k Bergerovi. Než se stihl otočit úplně, Berger pokračoval: „Bylo vám deset let, Nathalie. Co se vám stalo, že se vás ostatní štítili?“ Mezi přivřenými víčky zazářilo světlo, mihotající přísvit, který na vteřinu vytlačil všechny zvuky.
99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231645
„Ty víš moc dobře, co se stalo,“ pronesla ostře. Berger cítil, jak jím cosi projelo. Překvapení, ano, to rozhodně, ale ještě něco. Obavy, krátké bodnutí obav. A něco dalšího, co zůstalo. Pocit, že mluví na zcela jiné úrovni než on, že se nachází na dočista jiném místě. Nechá pal, kdo je, o co jí jde, a to pro něj bylo něco tak neobvyklého, že ho to na okamžik vyvedlo z konceptu. Přesto měl směr, kolej a na konci té koleje se nacházela pat náctiletá Ellen Savingerová. A tato Ellen Savingerová žila a jeho nemohlo nic přimět, aby uhnul z cesty. „Myslím, že vím,“ odpověděl mírně. „Z té doby si pamatujete zradu, Nathalie, to jste výslovně uvedla. Předpokládám, že tím zrádcem bylo patrně vaše okolí, všichni okolo vás, od rodičů přes kamarády až po učitele. Tehdy se o šikaně moc nemluvilo, Nathalie. Řada lidí ze starší generace považovala tehdy šikanu za prospěšnou pro zocelení před dospělým životem. Ale vy jste nesnesla, že se vás spolužáci štítí. Ničilo vás to tolik, že vás po slali ke kurátorce, jednou, dvakrát, třikrát, a nakonec nesta čilo ani to. Musela vás poslat ke školnímu psychologovi. Školní psycholog vám zajistil místo na soukromé klinice. Co to bylo za kliniku, Nathalie?“ Ale Nathalii Fredénovou už nebylo možné kontaktovat. Jen upírala pohled do zdi. „Bylo vám deset,“ pokračoval Berger. „Hodně nasvědčuje tomu, že jste na tomtéž místě zůstala dvacet let. Pak vás najed nou vypustili do světa, který jste neznala. Všechno pro vás bylo cizí. Vyrostla jste v chráněném bydlení bez kontaktu s vnějším světem. Co jste cítila, když jste se ocitla venku?“ Fredénová otočila pohled k němu, ale moc toho v něm ne bylo. Mlčela. „Během těch dvaceti let zemřeli vaši rodiče. Váš dědeček zemřel v době, kdy vás propustili, a jelikož jiní dědicové ne byli, zanechal vám nejen byt na Vidargatan, ale také slušný obnos.“
100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231645