cestovatelé mohli pouze konstatovat, že je jim líto, že odjíždí, a že, jak se vyjádřila slečna Maxwellová, Madame de Potterová je tou nejpříjemnější ženou, jakou kdy potkala. Z Lausanne odjela vlakem do Paříže, kam dorazila v půl jedenácté večer. Čekal tam na ni ředitel Armandovy pařížské pobočky Edmond Gastineau, který jí pomohl zapsat se v Hotelu St. James na avenue Bugeaud. Pojedla sendvič, sama ve svém pokoji, a pak se na hodiny naložila do mramorové vany. Následujícího rána zjistila, že nemůže vybrat peníze z jejich účtu u banky Crédit Lyonnais. Žádala o schůzku s ředitelem. Čekala skoro hodinu, a když ředitel konečně vyšel ze své kanceláře, nesl s sebou nadměrnou složku, kterou položil před Aimée na stůl, aniž by ji otevřel. Špičkami prstů si uhladil konečky dlouhého kníru a vysvětlil, že účet de Potterů uzavřel Monsieur de Potter téměř před rokem. Začínala chápat, co se jí Armand snažil sdělit v dopisech, které spálila. Okamžitě se vrátila do pokoje v hotelu St. James, sbalila si kufr a přestěhovala se do hotelu Oxford & Cambridge. Odtud vyrazila na schůzku s Edmondem Gastineau v kanceláři agentury. Pověděla mu o uzavřeném účtu. A přestože toho muže sotva znala a nikdy s ním nehovořila o ničem důležitějším, než co by si přál do čaje, řekla: „Potřebuji vaši pomoc, Monsieur Gastineau. Potřebuji, abyste mi pomohl půjčkou z účtu agentury.“ Byl k ní upřímný: agentura nedokáže splácet své účty a Brown Brothers odmítli navýšit kredit. Prsty se dotkla uší, aby si připomněla, jaké má náušnice – benátské perly, které jí dal Armand ke čtyřicátým narozeninám. V duchu rychle počítala – kolik jí dá zastavárník za náušnice a jak moc bude ta suma odpovídat jejich skutečné hodnotě? – zatímco
I 98 I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231644
se Edmond Gastineau nabídl, že převede peníze ze svého osobního účtu na její. Odmítla. Trval na tom tak dlouho, až nakonec jeho laskavost přijala. Odeslala telegramy úředníkům v Athénách a Pireu, ve kterých prosila o nové zprávy, ale na odpověď nečekala. Koupila si lístek do Řecka a pátého července v devět třicet večer nasedla na rapide a přetrpěla horkou, únavnou cestu přes noc do Marseille. Den strávila čekáním na lavičce v přístavu. Lidem, kteří procházeli kolem, musela připadat jako chladná, arogantní žena, s přísným držením těla, s ústy zamrzlými v přísné lince, paniku v očích ukrytou za stínem klobouku. Aimée připadal celý svět chladný a arogantní a vadilo jí všechno: kouř chrlící se z parníků, ostré slunce odrážející se od vody, přístavní dělníci, kteří šli za svou prací s krutou lhostejností, jako by se sice tu novinku doslechli, ale bylo jim jedno, že Armand de Potter byl pohřešovaný. ΨΨΨ
V pět hodin odpoledne se nalodila na SS Yangtze mířící do Pirea. Parníku trvalo dva dny, než dorazil do Neapole, a Aimée strávila většinu té doby v kajutě, četla si a spala. V Neapoli zůstala na lodi a sledovala ruch na molu z paluby. Její manžel projížděl Neapolí před necelým měsícem. Co zažil, když stál na palubě lodi? Byli tam titíž dva malí chlapci, oba bez košile, v krátkých kalhotách s laclem, šplhající na hromadu rybářských sítí na mole? Dělalo se mu mdlo z horka? Napadlo ho, že se možná už nikdy nevrátí domů? Do Pirea dorazila v pondělí ve čtyři hodiny odpoledne. Spolu s jednou Američankou, manželkou misionáře, kterou potkala na Yangtze, si na dlouhou cestu do Athén
I 99 I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231644
najala drožku. Ubytovala se ve stejném hotelu, ve kterém se o měsíc dřív ubytoval Armand – Hôtel d’Angleterre. Nazítří ráno se setkala s místním pobočníkem Chofarasem a spolu obešli všechny nemocnice, aby prohlédli seznamy pacientů. Poslední návštěva je zavedla do městské márnice, před kterou Aimée počkala venku na ulici, pařila se ve svých dlouhých šatech, zatímco Chofaras šel dovnitř, aby se pozeptal po Armandovi. Nechal ji čekat tak dlouho, až ji pomalu začínala přepadat závrať. Najednou si byla jistá, že jejího manžela našel a že oznámení o svém objevu oddaluje, zatímco vevnitř připravují mrtvolu, aby se na ni mohli podívat. V duchu si nacvičila odpověď Chofarasovi, až konečně vyjde ven: zhroutí se na zaprášenou ulici, kolem se seběhne dav, přenesou ji dovnitř márnice, budou ji ovívat vějíři a otevřou krabičku čichací soli, a když se dostatečně vzpamatuje, Chofaras tiše promluví a řekne paní de Potterové, jak ho to mrzí, že ji musí informovat o tom, že… „…žádný džentlmen vyhovující popisu vašeho manžela nebyl do márnice přivezen.“ „Cože?“ „Koroner si je zcela jistý.“ Omámené „Ach tak…“ bylo vše, na co se zmohla, přestože se chtěla ještě Chofarase zeptat, jestli ho to nepřekvapilo. Chtěla mu říct, jak je to zvláštní, když se muž beze stopy ztratí. Zavedl ji zpět do hotelu a nabídl se, že ji doprovodí na večeři. Poděkovala mu, ale odmítla – večeři si dá sama ve svém pokoji.
I 100 I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231644