V roce 1986 v kroužku lidí shromážděných nad popelem zesnulého kritika Ibacacheho vyjde najevo existence dopisu (ta zpráva se brzy rozletí i na veřejnost), který mu údajně poslal Wiederův přítel a v němž oznamoval jeho smrt. V dopise se zmateně píše o vykonavatelích literární závěti, ale lidé z Ibacacheho kroužku chtějí uchovat své jméno i jméno svého učitele neposkvrněné, rozhodně vše odmítnou a raději na dopis neodpovědí. Podle Bibiana je tahle novinka falešná, možná si všechno vymysleli sami následovníci zesnulého kritika, kteří už jsou stejně jako jejich učitel senilní. Zanedlouho poté však vyjde posmrtná Ibacacheho kniha s názvem Co četli mí autoři, v níž se cituje Wieder. V knize, možná apokryfní, rádoby lehkovážné a roztomilé sbírce citátů a anekdot, se shrnuje, co rozhodujícího pro vlastní spisovatelskou dráhu četli autoři, které Ibacache zapáleně nebo povzneseně glosoval během svého dlouhého profesního života literárního kritika. Komentuje se tady, co četli – a co měli v knihovně – Vicente Huidobro (překvapivé), Pablo Neruda (předpokládatelné), Nicanor Parra (Wittgensteina a chilskou lidovou poezii! Možná si Parra z důvěřivého Ibacacheho vystřelil nebo si vystřelil Ibacache ze svých budoucích čtenářů), Rosamel del Valle, Humberto Díaz Casanueva a další, ovšem chybí tu Enrique Lihn, zapřisáhlý nepřítel antikváře pějícího ódy. Z mladých je nejmladší Carlos Wieder (což dokládá víru, jakou v něj Ibacache choval), a právě v odstavci o Wiederově četbě se tón Ibacacheho prózy mění, obvykle je samá kudrlinka a všeobecnost, jak je typické pro recenzenta trochu zkostnatělého periodika, ale najednou se zatahuje do ulity a postupně (ale bez jakékoli pauzy!) opouští pobaveně familiární tón, kterým vyřizuje své ostatní idoly, přátele nebo následovníky. Ibacache
BOLANO_HVEZDAA_148.indd 104
16.4.2017 1:21:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231544
se v samotě své pracovny snaží zachytit Wiederův obraz. Pokouší se pochopit, vykouzlit z paměti Wiederův hlas a jeho ducha, jeho tvář zahlédnutou jedné noci za dlouhého telefonního rozhovoru, ale nedaří se mu to, a navíc je ten nezdar křiklavě nápadný, jasně vyplývá z množství poznámek a ze stylu prózy, která ze svižného tónu přechází do profesorského (jak je u latinskoamerických žurnalistů obvyklé) a z profesorského do melancholického a zaraženého. Četba, kterou Ibacache Wiederovi připisuje, je různorodá a možná víc než skutečnosti odpovídá kritikově svévoli, tomu, jak byl vždy mimo: Hérakleitos, Empedoklés, Aischylos, Eurípidés, Simónidés, Anakreón, Kallimachos, Mudrc z Korintu. Dovolí si na Wiederův účet i žertík, když píše, že na nočním stolku mu ležely nejoblíbenější sbírky Palatinská antologie a Antologie chilské poezie (ale vlastně to možná ani vtip nebyl). Zdůrazňuje, že Wieder – ten Wieder, jehož hlas na druhém konci telefonního drátu hučel jako déšť, jako nečas, což když tvrdí antikvář, je třeba brát to doslova – zná Rozmluvu člověka, jenž se odhodlává k sebevraždě, s vlastní duší a stejně tak pozorně přečetl hru Škoda, že byla děvka od Johna Forda, jehož sebrané spisy včetně děl sepsaných ve spolupráci s někým jiným pečlivě opoznámkoval. (Podle Bibiana, od přírody nedůvěřivého, je nejpravděpodobnější, že Wieder viděl jenom italský film Sbohem, krutý bratře, natočený podle Fordovy hry, který měl v Latinské Americe premiéru někdy roku 1973 a jehož největší a možná jedinou hodnotou byla účast mladé a znepokojivé Charlotte Ramplingové.) Oddíl věnovaný četbě „slibného básníka Carlose Wiedera“ pak náhle končí, jako by si Ibacache najednou uvědomil, že se pohybuje nad propastí. 104/105
BOLANO_HVEZDAA_148.indd 105
16.4.2017 1:21:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231544
Ale jsou tu ještě další věci: v jednom článku o přímořských hřbitovech na pacifickém pobřeží, což je užvaněný, přeslazený text ze sbírky Kvaše a akvarely, Ibacache mezi líčením hřbitova u Las Ventanas a dalšího nedaleko Valparaísa bez jakékoli souvislosti popisuje soumrak v jakési bezejmenné vesnici, liduprázdnou náves, na níž se chvějí dloužící se komíhavé stíny, a siluetu nějakého mladého muže v tmavém plášti s šálou nebo šátkem kolem krku, co mu částečně zakrývá obličej. Ibacache s neznámým mluví, ale leží mezi nimi pruh, obdélník světla dopadajícího z pouliční lampy, a ani jeden z nich se nemá k tomu, aby pruh překročil. Jejich hlasy znějí navzdory vzdálenosti mezi nimi jasně. Neznámý se chvílemi uchyluje k siláckému argotu, který kontrastuje s jeho školeným hlasem, ale většinou se oba besedníci vyjadřují korektně. Setkání na noční návsi, vyžadující naprosté soukromí, ukončí dvojice zamilovaných, která se tu objeví se psem v patách. Toto přerušení netrvá déle než vydechnutí nebo mrknutí a Ibacache po něm osamí, opřený o hůl, a medituje o podivuhodnosti a o osudu. To setkání mohlo prakticky skončit i tím, že by se tam vynořila dvojice četníků. Neznámý se vypaří mezi zanedbanou vegetací na návsi, zmizí mezi stíny. Byl to Wieder? Byl to snový výjev kritikovy představivosti? Kdo ví. Léta a protikladné, případně žádné zprávy utvrdí – oproti tomu, co bývá běžné – Wiederovo postavení mýtu a dodají na závažnosti jeho údajným nápadům. Pár nadšenců vyrazí do světa, hodlají ho najít, a pokud se jim nepodaří přivézt ho zpátky do Chile, chtějí se s ním aspoň vyfotit. Všechno je marné. Wiederova stopa se ztrácí v Jižní Africe, v Německu, v Itálii… Po dlouhém putování, které by někdo nazval
BOLANO_HVEZDAA_148.indd 106
16.4.2017 1:21:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231544