prostranství, jen pár stromků v kamenných květináčích a zem vydlážděná obrovskými dlaždicemi. Ale pojďte za mnou…“ Vykročí a ostatní pochodují za ní – přes rozlehlou plochu k okrouhlému zábradlí, přes něž se naklání několik lidí. Když se k němu Rosie s kluky přiblíží, zjistí, že plocha o průměru zhruba devět metrů, kterou zábradlí obkružuje, je zanořena o jedno patro dolů. Má zvlněné dno, jehož povrch tvoří kamenná mozaika. Je v něm několik jam a devět velkých, neukázněně rozmístěných kamenů různých velikostí. Z některých jam tryská do výšky voda, stéká po kamenech zpět a rozpustile odtéká. Kluci ještě nic podobného neviděli a mohou jim oči vypadnout z důlků. „Všimněte si, že slunce teď dopadá na jediný kámen, támhle, a vsadím se, že jindy dopadá na tamten a jindy zase na támhleten a tak dál, podle toho, v kolik hodin bychom se dívali. Tuhle zahradu designoval jeden hustý umělec jménem Isamu Noguchi. Napůl Japonec a napůl Američan. Pokaždé když sháněl do svých zahrad kameny, létal pro ně do Japonska. Všichni mysleli, že je na nich něco zvláštního, ale on ve skutečnosti potřeboval, aby mu někdo zaplatil dovolenou v Japonsku, což byla od něj pěkná drzost. Miloval cesty do Japonska, protože si tam mohl připomínat místa, kde vyrůstal jako kluk. Také tátu, který byl většinou příliš zaneprázdněn, než aby si všiml, že má syna. Jeho škoda. Protože to nebyl syn ledajaký. Syn, který dokáže vytvořit tak zajímavé místo, že tam s potěšením chodí tolik lidí. Co vy na to, kluci? Líbí se vám to, nebo ne?“ „Tohle bych tu nečekal,“ říká Zrzek. „Takže zahrada může být jenom z kamene?“ „Může být taková, jakou ji chceš mít. Poučení z dneška: nemusí se podobat ničemu, co jste kdy viděli nebo co má někdo jiný. Musí být tím, co máte rádi, to je celé.“ „Mně se líbí! Fakt se mi líbí. Je to prostě jako klukovská zahrada. Pro kluky,“ říká Třetí. Rosie se rozesměje: „Vážně? A proč?“ „P’že se tam může na něco šplhat a jsou tam gejzíry a takové věci.“ ( 102 )
00def_rossiina272.indd 102
21.4.2017 10:59:35
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231450
Rosie zamíří ke vchodu do budovy. „Pojďte se podívat, jak to vypadá zevnitř,“ a otevře skleněné dveře. Do výšky se tu otevírá prosvětlené atrium. Rosie dá klukům znamení, ať jdou za ní k eskalátorům, které směřují o patro níž. Tím se dostanou do prostor banky. Panuje zde obvyklý denní ruch a chvat. Uprostřed je stěna z kruhového skla a skrz ni lze nahlížet do tajné zahrady v rovině jejího dna. Tenhle výhled je ještě lepší a umožňuje pozorovat všechno z větší blízkosti. Třetí a Zrzek přitisknou tváře na sklo a poté běhají kolem skleněné stěny, aby si prohlédli tu pozoruhodnou strukturu ze všech stran. Rosie nakonec podá každému blok a tužku. „Tak, a chci od vás náčrtky a nápady, jak bychom mohli něco takového udělat u nás na střeše. Tak do toho.“ Dvojčata si najdou stolek, u kterého mohou kreslit, a šťastně si mezi sebou cvrlikají. Rosie si sedne s Teddym blízko skla a dívají se do zahrady. Dopadají na ně poslední paprsky odpoledního slunce, jimž se podařilo proniknout kruhovým otvorem do zahrady. Prosvěcují sklo před nimi a dopadají jim na nohy. I přes kalhoty oba cítí teplo předjaří a je jim to příjemné. Sedí vedle sebe v tichosti. „Tohle je boží. Vůbec jsem nevěděl, že tu něco takového je, a to jsem strávil v New Yorku celý život.“ „To je něco, viď? Musí být divné pracovat v bance… a koukat na tohle. Překvapilo mě to. Překvapení mám ráda,“ říká. Jak tak sedí, prochází kolem pohledná černovlasá dívka a Rosie si všímá, jak z ní Teddy nemůže spustit oči, ač zprvu předstírá, že ho nezajímá; prohodí pouze: „Mnnno… Zahradní výlet se vylepšuje. Přímo kočkózně.“ „Chi chi,“ uchichtne se Rosie. „Možná by nám mohla poskytnout nějaké hortikulturní rady?“ „Hm, tak jdi na to.“ „Co?! V žádném případě ji nepůjdu oslovit. Podívejte se na ni, je to bohyně. Jen jsem tak kecal.“ „Tak zaprvé – je to smrtelník. Je nádherná, v tom ti dám za pravdu, ale je to lidská bytost, chápeš? A i kdyby to byla bohyně, stejně bys měl nárok s ní promluvit, ty moulo.“ ( 103 )
00def_rossiina272.indd 103
21.4.2017 10:59:35
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231450
„Nebavila by se se mnou. Úplně jiná klasa.“ „Kdepak.“ „Není? Myslíte, že bavila?“ „Tomu věř.“ „Opravdu? Ale ne. Stejně má plno práce.“ Zmlkne, ale koutkem oka ji stále sleduje. Rosie mlčky točí prsty u nohou. Po pár chvílích se Teddymu zachce si povídat. „Myslíte, že má táta nějakou šanci?“ „Na co?“ „Na svěření dětí do péče. Všimla jste si, že o ně táta s mámou bojují?“ „To se opravdu nedá přehlédnout.“ „Jenže on ví, že v péči otce být nechtějí. Chtějí být s mámou. Vídat ho, to samozřejmě. Vídat ho často, ale žít s mámou. Ona je… lepší rodič než on. A s ní si nemusejí pořád připadat jako někdo, kdo zklamává. Protože to tak není. Mámě nevadí, když se synům občas něco nepovede. Mámina rodina je v klidu. Francouzi jsou prostě takoví. Člověk ví, že je všechno o. k. a oni chtějí, abys byl také o. k.“ Rosie si ihned uvědomí, jak těžce Teddy snáší tíhu všeho toho utajovaného handrkování a jakou má starost o bratříčky. Při absenci akceschopného otce se stal akceschopným on, aby se pokusil zaplnit jim prázdné místo po otci, přičemž všichni zúčastnění zřejmě zapomněli, že je mu pouhých osmnáct, a tak není divu, že si neví rady, kam v těchto bojích patří on. Ale má svou hrdost, a mít hrdost v osmnácti znamená, že těžko hledá způsob, jak jim sdělit, aby šetřili i jeho. Rosiino srdce pláče. „Promluv si s dědou, Teddy. Jsem si jistá, že kope za váš tým.“ „Víte to určitě?“ „Ne. Jenom se dohaduji.“ „Poslyšte, on je sice dobrý chlap a všechno, ale musí kopat za tým Bába, nebo mu uřízne koule, vážně. A bába mou mámu nenávidí. Takže, víte… nemyslím, že bych o tom měl mluvit s ním.“ ( 104 )
00def_rossiina272.indd 104
21.4.2017 10:59:35
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231450