„Jo. Prý podle toho, jak se cítím, ale že jestli mi není špatně a cítím se být silný, tak můžu domů. Rána prý sroste stejně rychle doma, jak v nemocnici.“ „Tak doufám, že nebudeš dělat zase blbosti!“ „Neboj. Teď už budu více opatrný,“ uklidňoval Valentýn. „To doufám, znovu tě do nemocnice nepovezu. Vůbec jsem se nevyspala a dneska jsem v práci úplně hotová.“ „Promiň,“ omluvil se Valentýn a pokračoval: „Jsem řádně poučený od doktora.“ „Tak hlavně, abys to dodržoval.“ „Určitě budu.“ „A teď teda jedeš domů?“ „Ne, napadla mě taková věc.“ „Jaká?“ vyzvídala Lenka. „Skočím do ateliéru pro papíry a pro tužku a pak pojedu do centra, kde zkusím malovat a prodávat portréty na počkání. Chci taky přispívat do rodinného rozpočtu, ať vše netaháš jen ty.“ Lenka se na chvíli odmlčela a pak se zjevnou radostí v hlase řekla: „Takže umíš vymyslet i něco rozumného. To je bezva.“ „Jsem rád, že máš radost. Posílám polibek.“ „Taky ti jeden sladký posílám. Slib mi ale něco.“ „Jistě. Co?“ „Že to nebudeš přehánět. Když budeš unavený, půjdeš domů.“ „Dobře, slibuji. Stejně asi budu muset skočit domů tak jako tak, abych se převlékl. S tím flekem od krve vypadám spíše jako vrah nebo řezník, než jako malíř. Nevím, jestli by pak za mnou někdo přišel.“ „No, to asi ne.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231320