Modleme se (Ukázka, strana 99)

PŘI CESTĚ ODSUD VEN (Instrumentální)

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231059

DO NITRA Muž v šedém obleku sedí v zahradním altánu. Hledí do přicházející bouře. Na obloze se olověná mračna valí jedno za druhým, poháněna silným větrem. Tady dole jakoby to nebylo znát. Jakoby se tu vítr bál prohnat. Je cítit déšť.

Přemýšlí o Chrámu bolesti.

Už tolikrát seděl v těch lavicích. Tolikrát si utíral nos hřbetem ruky, ne, opravdu ho žádná modlitba nezahřála, tak chladno tam bývalo. Tolikrát naslouchal a přitom civěl na ty prdelaté andělíčky. Na ty tváře bez lesku. Bez jediné emoce.

Občas slyšel šouravé kroky něktré ze stařen, co ještě zůstaly věrné. A zavrzání lavice a tichý šepot modlitby, jakoby se všechny bály, že je někdo uslyší. Stejně tak i ostatní, co přišli, byli až moc ostražití. Až moc bojácní. Šourali se 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231059

tam jeden za druhým. A bylo na nich poznat, že z donucení. Jakoby všichni něco věděli, ale báli se cokoliv si přiznat, čemukoliv se vzepřít.

Sklopí zrak před sebe. Kolem něj se válí těla havranů. Černých jako jeho myšlenky.

Křídla roztažená do stran. Nohy zvednuté se zaťatými pařáty. Zobáky pootevřené v posledním zakrákání. Oči bez života skelné.

Nehybné. Mrtvé.

Stejné to bylo I v Chrámu. Těch očí.

Nehybných, s chladným pohledem. Jednomu se mohlo zdát, že vás pozorují. Jednomu ano, ale jemu ne. Věděl své.

Už několikrát prožil svůj život zpět.

Odpředu dozadu a dopředu a zpět.

(Zpět.)

(Zpět.)

Ozvěnou v Chrámu. Od rohu k rohu.

Tolikrát poslouchal ty všemožné modlitby, ty 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231059