„Vzhledem k tomu, že jste pořád mezi živými, považoval bych to za štěstí.“ „štěstí?!“ zakřičel muž a přitom si hlaveň zaryl pod bradu tak hluboko, až skoro nemohl mluvit. „To jste opravdu tak bezcitnej?!“ Hlas se mu roztříštil jako upuštěná sklenice a pak se změnil ve stěží kontrolované skučení. „Zabil jsem celou svoji rodinu, vy parchante… Chápete to vůbec? Sledoval jsem, jak trpí v agonii, jeden po druhým, žena i dvě děti, a neměl jsem tušení, že umírají na nemoc, kterou jsem jim předal já. Já! Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomil? Víte, kolik lidí jsem zavraždil jen tím, že jsem dejchal stejnej vzduch, kolik času uteklo, než mi došlo, že to já jsem ten problém?“ Fox cítil, jak ho opouštějí poslední zbytky ostrovtipu. Sotva se zmohl na chabé zamumlání. „Nemohl jste přece vědět, že…“ „Ne,“ zavrtěl muž hlavou. Po vysušených tvářích mu začaly stékat první slzy. „Nemohl. Ale o nic líp se mi proto v noci nespí.“ Odevzdaně se svezl po zdi dolů. „Už žádný testy. Žádný utíkání. A žádná další smrt. Jen ta moje.“ Ne… To nehraje. „Blafujete.“ Teď už vstupoval na opravdu tenký led. „Kdybyste doopravdy chtěl, kdybyste na to vážně měl odvahu, udělal byste to už dávno. Nečekal byste rok na to, až vám přinesu zbraň.“ Muž přerývaně vydechl. Najednou se mu do tváře znovu na‑ hrnula krev a jeho svaly se napjaly ve výbuchu vzteku. „Myslíte, že jsem nechtěl?“ zaprskal. „Že jsem neměl odvahu?! Tak to mi dovolte, ať vám něco povím, doktore. Něco, čemu nebu‑ dete věřit.“ V jeho pohledu, ještě před pár okamžiky tak odevzda‑ ném, teď plál fanatický žár. „Žiletky se mi tupí o zápěstí. Divný, že jo? Prášky ze mě vychází tak, jak je spolknu, jedno balení za dru‑ hým. Nejedl jsem a nepil už celej tejden. Je mi mizerně jak psovi, ale neslábnu. Neumírám. Myslete si, že jsem blázen, doktore, ale já už moc dobře vím, že… že tohle město mě umřít nenechá!“ Pevně sevřel rukojeť pistole a vklínil ukazováček do lučíku. „A vím, že
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231026