NIKDO NEZPÍVÁ. NIKDO NETANČÍ. VŠICHNI HRAJÍ HUDBU. Rok 1971 skončil pro Zappu nepříliš vesele. Požár v kasinu v Montreux ve Švýcarsku zničil skupině téměř celou aparaturu. V hledišti byli tehdy prý někteří ze členů skupiny Deep Purple, které událost inspirovala k jedné z nejslavnějších písní jejich repertoáru, ‚Smoke On The Water‘. Šest dní nato, během londýnského koncertu, shodil Zappu jakýsi žárlivý fanoušek z pódia do orchestřiště, díky čemuž Zappa trávil následující měsíce v invalidním vozíčku. Jeho skupina dostala tím pádem volno a Volman s Kaylanem využili situace i své tehdejší popularity a nějakou dobu vystupovali spolu s Donem Prestonem a Aynsleym Dunbarem jakožto Flo and Eddie. Záležitost s žárlivým divákem nepřišla jen tak samosebou a nasvědčovala, že Zappa je už zralý na to, aby si opatřil tělesnou stráž. Pravda, svět ještě potřeboval skoro celé desetiletí, aby se dopracoval k lennonovské tragédii, ale už tehdy se začínala hromadit všechna drobná plus i minus, jimiž byl tento vývoj provázen. Rocková kultura získávala první rysy serióznosti, končilo jí kouzelné a nevinné období dospívání. Řada průkopnických skupin – včetně Beatles – se tehdy rozešla. Z objevitelů se stali respektovaní hudebníci, kteří natáčeli sólové desky. Specifickou kategorii představovali špičkoví instrumentalisté, kteří začali mapovat styčné plochy rocku a jazzu; zájem byl oboustranný. V následujících letech přešlo sbližování ve světovou módu, ta však brzy odezněla. V roce 1972 procházela fúze rocku i jazzu průkopnickým obdobím, v němž se uplatňovali zatím jen muzikanti vyššího kalibru. John McLaughlin tehdy natočil svoji první desku s pětičlenným obsazením Mahavishnu Orchestra s Janem Hammerem, The Inner Mounting Flame; Blood, Sweat and Tears, kteří spojovali
92
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230637