Řekla jsem jí, že se paní učitelka Olivierová ještě nevrátila z nemocnice, že nevím, jestli mi pomůže sehnat učebnice jako obvykle, a ona mi hned chtěla strkat peníze do kapsy. Ucukla jsem, odmítla jsem je, nechtěla jsem vypadat jako nějaká chudá příbuzná, nucená žebrat o peníze. Řekla jsem jí, že musím počkat, než začne škola, že mi paní z papírnictví prodloužila úvazek v Sea Garden až do poloviny září, řekla jsem jí, že si tak vydělám trochu víc, než jsem předpokládala, a že to zvládnu sama. Mrzelo ji to, naléhala, ať se na ni obrátím, kdyby mi paní učitelka nemohla pomoct. Nejenom já, ale každý z nás mladých měl s tou její štědrostí určitě trochu problém. Například Pasquale nechtěl přijmout peníze na zubaře, bylo to pro něj ponižující, a nakonec si je vzal jen proto, že měl znetvořený obličej, zanícené oko a zelné zábaly nebyly k ničemu. Také Antonia se to dost dotklo, takže aby mohl přijmout peníze, které naše přítelkyně dávala Adě mimo výplatu, musel přesvědčit sám sebe, že jde o odškodné za tu mizernou mzdu, kterou jí Stefano vyplácel do té doby. Peněz jsme vždycky vídali jen málo a i deset lir bylo pro nás jmění, takže když jsme na ulici našli drobák, byl to svátek. Proto nám připadalo jako smrtelný hřích, že Lila rozhazuje peníze, jako kdyby to byl bezcenný kov, starý papír. Dělala to mlčky, panovačným gestem, které se podobalo tomu, s nímž jako malá organizovala hry, přidělovala role. Pak hned spustila o něčem jiném, jako kdyby se to předání nikdy neuskutečnilo. Na druhou stranu, řekl mi jednou večer Pasquale k tomu, co Lila tajně dělá, mortadela se prodává, boty taky, a Lina byla vždycky naše kamarádka, stojí na naší straně, je to naše spojenkyně, soudružka. Je teď bohatá, ale svojí zásluhou: ano, svojí zásluhou, protože peníze jí neplynou z toho, že je paní Carracciová, budoucí matka lahůdkářova dítěte, ale protože to ona vymyslela boty Cerullo, a i když se teď zdá, že si to už nikdo nepamatuje, my, její kamarádi, jsme na to nezapomněli. Svatá pravda. Kolik věcí se během těch pár let událo díky Lile. A přece se teď, když nám bylo sedmnáct, zdálo, že substance času už není tekutá, ale získala lepkavý vzhled a točí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230578