je mu jasná, prohlédl ji, ví, že moc může vždy a všude počítat s ješitností těch, které vyznamenává, nebo i jen šatí. Toto poznání ovšem neznamená, že by Kafka jako občan paternalisticky organizované společnosti byl mohl té hustě protkané síti sociálních znaků uniknout. Když sepisoval onen románový fragment, který měl posmrtně založit jeho světovou slávu, byl už dávno po promoci a jeho akademickým titulem ho oslovovali nejen v úřadě, nýbrž i sousedé, známí, ba vlastní nakladatel. Ironická distance k této hodnosti či k jejímu účinku na druhé se v jeho záznamech nikde nedá nalézt. A zcela vzdálená byla Kafkovi myšlenka, aby nějakou nedbalostí v odívání, účesu či ve společenských způsobech, nošením motýlků nebo širokých klobouků demonstroval protiměšťanskost, snad i svobodnou nevázanost ‚umělectva‘. Německých textů, které vyvolávají obraz oné ‚staré‘ Prahy, existuje obrovské množství: od bohaté memoárové literatury, z níž nejvíce prosluly autobiografie Fritze Mauthnera a Maxe Broda, přes anekdoticky vyostřené reportáže Egona Erwina Kische až po romány a povídky, jež se odehrávají před akribicky narýsovanou kulisou Prahy, anebo z té kulisy dokonce činí protagonistu, jako třeba Městské sady (Der Stadtpark) od Hermanna Graba, Das Haus an der Moldau (Dům u Vltavy) od Paula Wieglera či Pražský triptych (Prager Triptychon) od Johannese Urzidila. Čteme-li tyto texty ani ne tak se zaujetím pro literaturu, jako spíše pro historii, pak navzdory spoustě ověřených smyslových detailů velice brzy odhalíme, kde jsou meze autentičnosti. Z německé perspektivy se příliš snadno vytrácelo, že město je vlastně jakýsi patchwork; jazykové, kulturní a stavovské bariéry často vzájemně rozdílných prostředí se ze žádné vypravěčské pozice, natož ze vzpomínkového materiálu individuálního života, nedaly znázornit přehledně a v úplnosti: veliké, štuky ozdobené byty u Městských sadů (kde dětství trávil Franz Werfel), bludiště uliček a průchodů na Starém Městě, honosné paláce šlechty na Malé Straně, německá ‚profesorská čtvrť‘ na Smíchově, hlučné činžáky na Žižkově (dojem z nich zprostředkovává Kafkův Proces), kramářská doupata a krčmy v Josefově prosáklé absintem. Velký pražský román, který by toto všechno názorně propojil, ten neexistuje – třeba takový, jaký by bylo možné si představit coby pendant k Dodererovu panoramatu Vídně Die Strudlhofstiege (Strudelhofské schody) – a autor, jenž 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230413