Kdo jinému jámu kopá (Ukázka, strana 99)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229883

deset Z autobusového nádraží šla pomalu. Bolely ji malíčky a na patě se jí udělal puchýř. Slunce obarvilo městské střechy karmínem a největší vedro polevilo. I přes pozdní hodinu lidé posedávali venku na zahrádkách i na lavičkách před činžáky lemujícími ulici, kterou se vracela domů. Odkudsi zavonělo grilované maso a z otevřených oken hrála televize. Nad Tichým oceánem se ztratilo dopravní letadlo a v plzeňské zoo se narodilo mládě velblouda dvouhrbého. „Au!“ sykla a opřela se rukou o stěnu jednoho z domů. Sedřená pata nesnesitelně pálila.

Náhle u kraje chodníku zastavilo velké terénní auto, ze kterého vylezl Petr Voborník. Když zamířil rovnou k ní, Josefína se napřímila.

Tušila, že se blíží nepříjemnosti. „Měl jsem za to, že jsme si rozuměli, dámo,“ ucedil mezi zuby.

Netušila, co ji děsilo víc, jestli směs potu a kolínské, nebo hrozba fyzického násilí. Nakonec usoudila, že obojí, protože ta kombinace byla smrtící. Kdyby mohla, prostoupila by zdí.

Pokusila se zachovat klid. „Prosím?“ „Myslíš si, že jsem úplnej kretén?!“ Přistoupil ještě blíž. „Včera u nás špicluješ a dneska přijedou fízlové!“ Spěšně se rozhlédla kolem. Naproti přes ulici si povídaly dvě dívky, někde o kus dál zabrzdilo auto.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229883

„Přestaňte mi tykat!“ sykla. „Jako mně je úplně u prdele, že nás někdo slyší!“ zvýšil hlas.

Dívky se po nich otočily.

V tu chvíli se otevřely vchodové dveře a ven vyšel policista v uniformě. Hned za ním se hrnula starší žena s fialovými vlasy.

Josefína vydechla úlevou. „Jednou se na schůzi řeklo, pane Procházka, že se v úklidu chodby střídáme!“ zvolala důchodkyně. „Paní Pletichová,“ obrátil se k ní rotný, „žena tu zatracenou podlahu vytře, až bude zdravá!“ Když spatřil Josefínu, překvapeně zamrkal. „A vy jdete za kým?!“ obořila se fialová paní na Voborníka.

Otevřel ústa k odpovědi. „Já jen, že se tu každej courá, jak se mu zlíbí, a člověk se pak diví, že jsou vykradený sklepy!“ nedala mu šanci. „Trhni si nohou, babo,“ zavrčel Voborník, vrhl rozezlený pohled na Procházku a vydal se zpět k autu. „No tohle!“ sledovala ho, dokud neodjel. Pak se otočila k rotnému. „A vy jako orgán nezasáhnete, samozřejmě.“ Policista si jí nevšímal a přistoupil k Josefíně. „Je všechno v pořádku, paní Divíšková?“ „Ano, děkuju,“ odpověděla Josefína. „Komisař Tvrdík je v Brodu?“ Zavrtěl hlavou. „Odjel na víkend domů.“ Důchodkyně pohlédla rotnému přes rameno. „To už se dneska úřaduje na ulici?“ „Víte, co by bylo úplně nejlepší, paní Pletichová?“ opáčil s vážnou tváří Procházka. „Kdybyste šla do… svého bytu.“ „Já si budu stěžovat! Ještě nikdy mi takhle nikdo nehnul žlučí!“ Hlas jí vyjel o oktávu výš. „Na to pozor,“ zvedl varovně prst, „zdravotní problémy se nemají u starších lidí podceňovat.“ 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229883