4
Komunikace s pacientem v intenzivní péči Sestra: „Můžete zkusit mluvit, v klidu, pomalu, vždy při výdechu řekněte jedno slovo.“ Pacient: „Díky.“
4.2.5 Náhradní hlasové mechanismy Náhradní hlasové mechanismy přicházejí na řadu v případě, kdy pacientovi byla z důvodu nádorového onemocnění hrtanu provedena totální laryngektomie (operativně vyjmut celý hrtan). V důsledku operace, kdy chybí hrtan i jeho základní funkce při tvorbě hlasu, je pacientovi provedena trvalá tracheotomie a pacient má jedinou možnost dýchat přes tracheostoma. Pacient ztrátu hlasu a s ním spojenou možnost komunikovat velice špatně toleruje. Často se tím poruší sociální vazby a závažný stav způsobující trvalou invaliditu vyřazuje nemocného z běžného denního života. Komunikace může probíhat pouze pomocí náhradních hlasových mechanismů, jež svým způsobem mohou uměle nahradit tvorbu hlasu (Marková, Fendrychová, 2006). Elektrolarynx Pacient má možnost využít jednoduchý a rychlý elektrický vibrující přístroj, který se přikládá na měkkou část krku v podčelistní oblasti. Pacient artikuluje a jeho zvukové vibrace elektrický generátor přenese do dutiny ústní, čímž lze vytvořit hlasitou řeč, která ale není libozvučná, připomíná robotickou, technickou řeč. Nevýhodou je jeho vysoká cena. Svízelná se může zdát nutnost neustálé dostupnosti náhradního akumulátoru, včetně dalšího dobíjení. Opomenout nemůžeme, že při mluvení je vyřazena z funkce jedna horní končetina (Marková, Fendrychová, 2006; Myers, 2008) (obr. 4.8). Obr. 4.8 Elektrolarynx 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229767
Komunikační strategie v intenzivní ošetřovatelské péči
4
Jícnový hlas Osvojení hlasu pomocí tvorby jícnové řeči je dlouhodobým a náročným procesem v nácviku tvorby náhradního hlasu, který se tvoří získáním dostatečného objemu vzduchu do jícnu (tzv. polykání vzduchu) a jeho eruktací (následným postupným vytěsněním – říhání) a rozkmitáním do jícnového ústí. Výhodou této metody je možnost tvorby hlasu bez invazivních pomůcek, její nevýhodou je časová náročnost, způsob a technika provedení. Edukace se odhaduje na měsíce, než můžeme uznat jícnový hlas jako kvalitní. V konečné fázi dokáže používat jícnový hlas pouze 20–30 % klientů po totální laryngektomii, kteří s edukací nácviku započali. Je vhodné, aby pacient navštěvoval logopedické ambulance určené pro takto vybrané nemocné (Marková, Fendrychová, 2006; Venglářová, Mahrová, 2006; Myers, 2008). Hlasová modulace tracheoezofageální fistulou (TEF) Principem je vytvoření umělé tracheoezofageální píštěle mezi průdušnicí a jícnem. Do ní je možné skrze provedenou tracheotomii zavést tracheoezofageální shunt již v době provedení totální laryngektomie nebo i v pozdějším období po dokončené onkologické léčbě. Tracheoezofageální shunt působí jako jednocestný ventil (nesprávně označován jako „hlasová protéza“). Vydechovaný vzduch proudí z plic do hypofaryngu přes uzavřené tracheostoma, a vytváří tak dostatečně silný hlas. Asi 80–90 % klientů zvládne plynule komunikovat pomocí TEF (Myers, 2008).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229767
5
Komunikace s pacientem v intenzivní péči
5
Bazální stimulace jako forma komunikace v intenzivní péči Dagmar Kusová
V ošetřovatelské praxi patří klinická metoda pozorování pacienta a komunikace s ním ke stavebním pilířům vzájemného vztahu zúčastněných. Je nedílnou součástí profesionálního chování zdravotníka. Celkový zdravotní stav nemocného je klíčový pro správné zvolení nejvhodnější komunikační formy mezi pacientem, jeho příbuznými a zdravotnickým personálem. Je brán zřetel i na stupeň vývoje jedince. Pobyt v nemocničním zařízení, nemoc, odloučení od rodiny i nemožnost vlastní seberealizace vede ke zhoršení komunikačních schopností pacienta. Poskytování kvalitní profesionální ošetřovatelské péče vychází tedy z individuálních potřeb, autonomie, životních návyků, zvyků, osobních prožitků a kompetentnosti pacienta se zachováním jeho důstojnosti i respektu k němu. Jedinec je chápán jako celistvá individuální bytost a musí být uspokojeny jeho potřeby ve všech rovinách těla i duše. Ošetřovatelská péče se tak stává nejen terapeutickou péčí, ale zároveň péčí podporující léčebný proces.
5.1
Definice pojmu bazální stimulace
Na koncept bazální stimulace lze pohlížet z různých úhlů několika vědních disciplín, a proto dosud neexistuje jednotná ustálená definice pojmu jako takového. Bazální stimulace je podpora pacientova vnímání okolního světa a sama sebe pomocí jemu známých stimulů (např. vůní, chutí, doteků, zvuků). V zásadě lze říci, že člověk vnímá podněty z okolí i zevnitř vlastního organismu. Vjemy zpracovává v mysli a posléze je ukládá ve své paměti. Každá bytost je jedinečná, má svůj vlastní systém percepce a osobitý způsob komunikace. Základním stavebním kamenem této koncepce je osobnost člověka se zachováním respektu a úcty k němu. Je nutné mu poskytovat vhodné stimuly přizpůsobené jeho aktuálním potřebám i stupni vývoje. Jedinečnost konceptu tkví v tom, aby mohli u jednoho pacienta pracovat různí profesionálové (zdravotníci, fyzioterapeuti, ergoterapeuti, logopedi) za nezbytné podpory rodiny (Friedlová, 2015). 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229767