„Za to můžeš ty!“ Ušák nic neříkal, ale příští den mě do vysezeného dolíčku přilákal zase. Běžela léta. Já se vdala a odstěhovala se a při práci a starostech o manžela, dvě děti, psa, dům a zahradu, jsem na ušák a čtení v něm zapomněla. Připomněla mi ho maminka, která se přestěhovala do menšího bytu a jednoho dne mi zavolala: „To velké křeslo se mi do garsonky nevejde. Buď si ho vezmeš, nebo ho vyhodím.“ Přivezla jsem si ho domů a hned druhý den, když manžel odešel do práce a děti do školy a já okolo něj přešla s vysavačem v ruce a chtěla se pustil do úklidu, mě k sobě začalo přitahovat neuvěřitelnou silou. Asi tak, jako magnetická hora k sobě přitahovala Bruncvíkův koráb. Odložila jsem vysavač, pohladila ušák po opěrce, sáhla do knihovny, vytáhla knížku a skrčila se v jeho útulném klínu. Sedávala jsem tak jednu hodinu každý den a vracela se ke všem knížkám, které jsem kdy četla. Četla jsem znovu a znovu na přeskáčku romány milostné i dobrodružné, divadelní hry, kovbojky, detektivky, knihy staré i nové, tak jak mi to přišlo pod ruku, a když už jsem neměla co číst, vrhla jsem se na knihy pro nejmenší a svoji starou povinnou školní četbu jsem slupla jako malinu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229529