zkusíme najít levnější ubytování ve vsi za městečkem. Zase napíšu.“ Druhý dopis s iniciálami EL je určen do ČSR, jak praví obálka, Rose do Moravské Chrastové. Na modré známce Deutsche Post se chundelatí obrovská hlava Karla Marxe. Přes ni udeřilo razítko s datem a nápisem „Das Ostseebad für Dich“, doplněné několika zvlněnými čarami, znázorňujícími hravé mořské vlnky. I inkoust, jímž Edeltrude dopis napsala, je baltsky modrošedý. Rosa, jíž po vyhnání z rodného domku a po odsunu sestry a její rodiny moc do zpěvu není, se nad dopisem upřímně raduje. „Mein liebes Tantchen!,“ stojí v záhlaví. Její drahá Trude jí z celého srdce přeje k narozeninám alles, alles gute. „Bohužel Ti nemůžu přinést květiny, jako jsem to vždycky dělávala, zůstávají mi jen slova. Ale navzdory prostorové vzdálenosti budu na Tebe v den Tvých narozenin usilovně myslet a představovat si, že jsme spolu jako to bývalo pravidlem ještě před pár lety, že se smějeme, povídáme si, jíme dobroty, docela jako tehdy. Ale nechci být sentimentální, moje nejmilejší tetičko, radši Ti napíšu o moři. Lázně Baabe mají překrásnou přírodní pláž s čistým bílým pískem, obklopenou dunami a borovicovými lesy. Koupání je báječné, jsem v moři každý den; v neděli přišla bouřka, ale stejně jsem šla plavat. Nedá se to ani popsat, jaká to je slast. Vlny tě kolébají, někdy mírně, někdy prudce, někdy se ti přelijí přes hlavu. Je to jako v životě. Vozíme se na moři taky na velké automobilové duši, pádlujeme rukama. Vzduch je chladný, ostrý, voňavý. Pořádáme zběsilé závody v běhu, občas nemůžu vůbec popadnout dech, jakoby bych měla plíce nadranc.
( 103 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229041
Včera večer jsme šli do půl hodiny vzdáleného městečka Sellin. Na zpáteční cestě, kdy už se setmělo, visel měsíc jako krvavě rudý kotouč mezi mraky a zrcadlil se ve vodě, vypadalo to jako zlatá cesta, jen se po ní rozběhnout.“ „Eine blutrote Scheibe,“ opakuje si Rosa a podle dalšího Trudina líčení si představuje, jak moře mění barvy, jednou se leskne zeleně, pak ztratí lesk a temně zmodrá, nebo se zpění doběla. „Jeho zářivá pestrost předčí veškeré mé dosavadní představy. Svět je přese všechna trápení úžasné místo, mein Röschen,“ píše Edeltrude. Den poté, co listonoš v černé peleríně na kole značky NSU přivezl onen nadšený, poetický dopis pro Rosu, zaskřípalo na zahradní cestičce k domu jeho kolo opět. Tentokrát přivezl telegram, rovněž z Německa, nikoliv však od Baltského moře, nýbrž z vnitrozemí, ze saského Glauchau. Telegram byl adresován nejen Rose, ale také Marii a Josefovi: „Edeltrude auf Rügen heute an Herzschlag gestorben. Holen sie Heim. Gruss. Elsa und Franz. Ten Herzschlag, úder do srdce, infarkt, který z čistého nebe zabil zdravou, třiadvacetiletou studentku, byl uveden v lékařské zprávě jako nejpravděpodobnější příčina utonutí v moři. Psalo se v ní ale také o eventuálním přecenění sil, svalové křeči, podchlazení, vyčerpání. Nikdo z jejích kamarádů a kamarádek u toho nebyl, onoho dne vstala časně ráno a šla k moři, které ji tak fascinovalo, sama ještě před snídaní. Vlny byly dost vysoké a divoce se vzdouvaly, věděla však už, že když pronikne bariérou příboje, začnou ji houpat a vozit, bude na jejich příkrých hřbetech prudce stoupat a prudce klesat a zase stoupat… Plavala dál a dál, vábená čarou obzoru. Neví se, zda utonula na cestě k němu, nebo až při návratu
( 104 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229041
zpátky. Neví se, jakou barvu moře mělo, jestli raně šedomodrou nebo spíš zelenkavou, neví se, zda to byla ta zlopověstná devátá vlna, která ji smetla, neví se, jak dlouho bojovala o život, jak jí bylo, co cítila, neví se nic. Elsa se zhroutila, Franz odjel na Rujanu a doprovázel pak vlak, v němž vezli jeho jedinou, tolik milovanou a milující dceru v zinkové rakvi domů do Glauchau, nebo-li česky do Hluchavy či Hluchova. Domů? Ano, už to místo, které se zdálo, že jim po martyriu odsunu, vyhnání, transferu poskytlo nakonec útočiště, začali nazývat Das Heim, domov. Říkává se, že domov je místo, kde si člověk může pověsit klobouk. Jiří Voskovec to rozšířil, řekl, že jde o místo, kde se člověk může pověsit. Ať je tomu jakkoliv, Franz, Elsa a Edeltrude se domnívali, že domov je místo, kde jsou oni tři pospolu. Teď už zbyli doma jen dva, bylo jim šedesát, přišli o úplně všechno. Na válkou poničeném, starém glauchauském hřbitově na Lichtensteiner Strasse koupili hrob. Hřbitov v té době, pět let po skončení druhé světové války vstával docela čile z mrtvých, příroda má mocnou sílu a pozůstalí lidé jí byli nápomocni. Prořezali a upravili vznosné kaštanové a lipové aleje, pokosili rozsáhlé travnaté plochy, ošetřili letité keře rododendronů, vysypali cesty jemným bílým štěrkem. Protože mnoho hrobů definitivně zmizelo, nebyl nikdo, kdo by se o ně už postaral, vypadalo to tam spíš jako v parku, než na Friedhofu, Kirchhofu, krchově. Náhrobek pro Edeltrude zařídili její rodiče jednoduchý, nízký, moderní. Rov osázeli bílými begoniemi. Chodili tam denně, Elsa přinášela stále čerstvé obrovské kytice řezaných květin. Zejména nádherných gladiolů, Josef by řekl mečíků. Elsa je pěstovala na zahradě vily,
( 105 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229041