Kapitola pátá
Innokentij k nám chodil často. Naďa si ho kdysi tak nějak vzala pod křídlo, ani ne tak v magických záležitostech, jako spíš v těch normálních, lidských. Mně to tenkrát nijak nevadilo. Ostatně skuteční kamarádi se z nich nestali, protože Naďa byla skoro o rok starší a v takovém tom věku, kdy už se kluci a holky stydí kamarádit jako děti, ale jako dospěláci to ještě neumějí. Takže k nám Keša občas zašel a o něčem si s Naďou povídali. Pak jsme na Nadinu prosbu zařídili Kešův přestup do stejné školy, do jaké chodila ona. Noční hlídka byla jednoznačně pro, jenom proroka bychom nehlídali, tolik lidí přece jen nemáme, ale když jsme na něj mohli dohlížet společně s Absolutní kouzelnicí, měli jsme o jednu starost míň. A pak se u nás Keša začal objevovat stále častěji, někdy k nám zašel po škole, jindy se stavil o víkendu. Sem tam pozval Naďu do kina, na čemž pořád ještě nebylo nic špatného; ovšem letos spolu začali chodit i do nějakých klubů, což mi vzhledem k jejich věku přišlo už trochu moc. Takže teď si Innokentij pověsil bundu na obvyklé místo, zul se a šel si umýt ruce. Já jsem zamířil do kuchyně. Kafe je fajn, ale přece jen nejsme v Itálii. Jsme v Rusku, v zemi čaje. Kdo s námi čaj nepil, jako by nebyl… „Já si dám zelenej!“ křikl Innokentij z koupelny, a o vteřinku tak předešel mou otázku. „Přesně pro tyhle kousky vás proroky nikdo nemá rád,“ odvětil jsem. Ale sám jsem se usmál. Klučina si hraje se svou Silou, zkouší ji, střílí z děla po vrabcích. Ale co když se mu to opravdu povede a naučí se ovládat své prorocké schopnosti stejně, jako to dokážou věštci?“ Zalil jsem Kešovi zelený čaj, obyčejný, s jasmínem. Sám jsem si připravil silný devítiletý pu-erh. Keša přišel a sedl 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228852
si ke stolu proti mně. Kývnutím hlavy poděkoval a vzal si hrneček. „Strejdo Antone, proč Tygr chtěl, abych šel k vám?“ „Nejspíš si chce promluvit,“ pokrčil jsem rameny. „S náma oběma najednou.“ „Ale já přece nejsem žádný velký zvíře…“ „Nepodceňuj se… Žádný předtuchy?“ Mladík zavrtěl hlavou. „Ne. Šero se předpovědět nedá…“ „V mém případě ti to vychází.“ „To ale není prorokování,“ prohlásil Keša. „Jen vás dobře znám. Vždycky, když si chcete promluvit, zvete mě na zmrzlinu. A když jdete do kuchyně, ptáte se, kdo si dá jakej čaj.“ „Takže dedukce.“ „No… a malinko prorokování,“ Keša se rošťácky usmál. „Vím třeba, že zítra ráno mě bude bolet v krku. Což nejspíš znamená, že si dám zmrzku. Neměl bych ji totiž v zimě jíst, mám na to háklivej krk… A teď jsem věděl, že budu pít jasmínovej čaj, takže bylo jasný, že mi ho uděláte. Vaše činy předpovědět neumím, svoje ano.“ „Pěkný trik!“ Řekl jsem s obdivem. „Jsi pašák, chlapče.“ Keša přikývl, kompliment přijal bez falešné skromnosti. Pak se zeptal: „A koho ještě čekáme? Kromě Tygra?“ „My? Kruci…,“ trhl jsem sebou. „Vlastně máš pravdu. Zavulon mi slíbil, že za mnou zajde jeden… Jeden Temnej.“ „Upír?“ přeptal se Keša. „Přesně tak. Velmi starej upír. Takže přece jen něco předvídáš?“ „Ale ne, nepředvídám. Vidím,“ Keša se významně podíval na okno za mými zády. Otočil jsem se, a div že jsem se nerozklepal. Na okenní římse neklidně přešlapoval netopýr. Strašlivý obří netopýr, s hlavou velkou jako člověk a rozpětím křídel skoro dva metry. „Á, host už je tady,“ řekl jsem tiše. „Proboha, jak můžou lítat?“ zeptal se rovněž polohlasem Keša. „Vždyť musí vážit jako já…“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228852
„Kouzla, chlapče, kouzla…,“ odvětil jsem, když jsem se zvedal a šel k oknu. Netopýr na mě upřeně zíral. Jen Nejvyšší upíři se dokážou proměnit ve zvířata. Ale ani Nejvyšší upír se nemohl k mému bytu, chráněnému všemožnými zaklínadly Světla a Tmy, dostat takhle blízko. Podíval jsem se na netopýra skrze šero. Přes první, druhou a pak i třetí hladinu. Na všech hladinách vypadal obří netopýr jako obří netopýr, nic víc. No co… Otevřel jsem okno. Upír dál seděl a díval se na mě. „Smíš vejít,“ řekl jsem. „Zvu tě do mého domu. Dovoluji ti vstoupit.“ Třikrát zopakované povolení zrušilo neviditelnou hradbu. Netopýr se pomocí tlap a loktů ztěžka přesunul na vnitřní parapet. Pak strnul. Nikdo neví, proč upíři nemůžou vstoupit do obydlí bez pozvání. Lidské legendy jsou nepravdivé prakticky ve všech ohledech – upíři se odrážejí v zrcadlech, můžou jíst česnek, sluneční světlo jim sice není příjemné, ale snesou ho, nevadí jim stříbro (i když stříbrná kulka účinkuje stejně dobře jako olověná), nebojí se křížů ani svěcené vody (samozřejmě s výjimkou případů, kdy je člověk, který upírovi vzdoruje, latentní Jiný, a upřímně a z hloubi duše věří v Boha – pak může kříž upíra skutečně spálit a svěcená voda rozleptat jeho tělo). Ale vodka či líh popálí upíry daleko silněji, a to klidně z rukou jakéhokoli ateisty. Ovšem co se týče zákazu vstupu do cizího domova, tak to je pravda. „Otoč se,“ nařídil jsem Kešovi. „Neradi se převtělují před publikem.“ „To nemá rád nikdo,“ pravil sípavě netopýr, když se chlapec otočil. Evidentně to byl velmi starý a velmi zkušený upír, neboť uměl mluvit dokonce i ve zvířecí podobě. Já jsem se neotáčel. Byl jsem doma, měl jsem na to právo. Upír rozepjal křídla, pak se do nich zahalil, vztyčil se na parapetu tak, že se hlavou téměř dotýkal stropu, a začal se převtělovat. Bylo to mistrovské dílo. Profesionální. Žádné stříkance tělních tekutin, žádné kousky tkání, jak se to stává nezkuše103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228852