Kapitola pátá
Innokentij k nám chodil často. Naďa si ho kdysi tak nějak vzala pod křídlo, ani ne tak v magických záležitostech, jako spíš v těch normálních, lidských. Mně to tenkrát nijak nevadilo. Ostatně skuteční kamarádi se z nich nestali, protože Naďa byla skoro o rok starší a v takovém tom věku, kdy už se kluci a holky stydí kamarádit jako děti, ale jako dospěláci to ještě neumějí. Takže k nám Keša občas zašel a o něčem si s Naďou povídali. Pak jsme na Nadinu prosbu zařídili Kešův přestup do stejné školy, do jaké chodila ona. Noční hlídka byla jednoznačně pro, jenom proroka bychom nehlídali, tolik lidí přece jen nemáme, ale když jsme na něj mohli dohlížet společně s Absolutní kouzelnicí, měli jsme o jednu starost míň. A pak se u nás Keša začal objevovat stále častěji, někdy k nám zašel po škole, jindy se stavil o víkendu. Sem tam pozval Naďu do kina, na čemž pořád ještě nebylo nic špatného; ovšem letos spolu začali chodit i do nějakých klubů, což mi vzhledem k jejich věku přišlo už trochu moc. Takže teď si Innokentij pověsil bundu na obvyklé místo, zul se a šel si umýt ruce. Já jsem zamířil do kuchyně. Kafe je fajn, ale přece jen nejsme v Itálii. Jsme v Rusku, v zemi čaje. Kdo s námi čaj nepil, jako by nebyl… „Já si dám zelenej!“ křikl Innokentij z koupelny, a o vteřinku tak předešel mou otázku. „Přesně pro tyhle kousky vás proroky nikdo nemá rád,“ odvětil jsem. Ale sám jsem se usmál. Klučina si hraje se svou Silou, zkouší ji, střílí z děla po vrabcích. Ale co když se mu to opravdu povede a naučí se ovládat své prorocké schopnosti stejně, jako to dokážou věštci?“ Zalil jsem Kešovi zelený čaj, obyčejný, s jasmínem. Sám jsem si připravil silný devítiletý pu-erh. Keša přišel a sedl 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228852