Jákobovy barvy Polyká. Kouše a polyká znovu. Cítí, jak se mu žaludek plní. Cítí, jak ho guláš hřeje zevnitř a jeho ztuhlé končetiny jako by zalila nečekaná přívalová vlna. Nohy se chvějí, ruce třesou. Zkouší nejprve pomalu další sousto, pak další, ale nakonec se neovládne a zbytek zhltne bez otálení. Když nakonec s cinknutím odloží lžíci do prázdné misky, bolí ho celá čelist. Přikrčí se ve svém temném koutku pod schody a přitiskne se ke stěně, jak se mu vybavuje dávná vzpomínka. „Je to, jako dyž loupeš jabko,“ učil ho otec, když opatrně pokládal králíka na stůl, jeho kožich ještě teplý a oči matné. „Musíš ho stáhnout naraz. Ale pomalu. Esli kožu rozerveš, zničíš ju.“ Jákob si vzal vlastní nůž. Zatlačil na prostředek králíkova krku a pak nožem přejel až dolů k jeho břichu. „Musíš řezat, jako kebys rozpínal kabát,“ řekl mu otec. „Rovnou dolu přes střed. A předne aji zadne nohy zas takhle.“ Šlo to snadno, nabroušené ostří jeho nože řezalo maso jako máslo a ulpívaly na něm lepivé skvrny teplé králičí krve. Pokračoval opatrně podle instrukcí a poslouchal klidný dech svého otce, který stál přímo za ním. Když měl hotovo, vzhlédl. „Teď ho svlíkneš, jako keby sis svlíkal kabát,“ řekl mu pak otec a pochvalně přikývl, když Jákob začal stahovat neporušenou kůži. Později králíka umyl, osušil a pečlivě rozporcoval. Matka mu z téhle jeho první králičí kůže ušila teplé palčáky. Jákob je ale nakonec dal svému malému bratříčkovi, když viděl, jak výská a dychtivě se natahuje, aby si je také zkusil. Jákob si k němu klekl a natáhl je Malutkému na droboučké ruce, celé rozpálené v letním parnu, a potom ho sledoval, jak s nimi klopýtá pryč a nadšeně si tleská. Nosil je na rukou celý den, dokonce i celou noc, i když se mu v nich ručičky potily, až je měl celé vlhké a růžové.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228846