jíst mou pečínku dochucenou kořením. Když jsem byl v Terracině, byl jsem nejvyhlášenější svým zaječím ragú a omáčkou z úhoře. Tak to aspoň posoudila jeho Eminence kardinál Fesch,13 kéž ho Bůh uchová! Jednou večer pro mě poslali do lesa, abych pro něj připravil večeři, a když jídlo snědl, přísahal na svou duši, že ve vlastním paláci nejedl nikdy nic znamenitějšího.“ Přiblížil jsem se k němu s vážným a okázalým výrazem. „Blahopřeji vám,“ řekl jsem mu, „jste zachráněn! Vaše nadání pro pečení vám umožní být u nás přijat lépe, než kdybyste byl velkým generálem. Záleží jen na vás, abyste se stal vlivným, neboť žijeme ve zlatém věku rovnoprávnosti. Projděte tedy celou Paříž a u prvního domu, který by vám mohl vyhovovat, hrdě vstupte a pánovi řekněte: Jsem kuchař! Dokažte to, a budete v čele věcí.“ Oběšenec mi poděkoval přátelským posunkem, a já ho opustil, od nynějška klidný ohledně jeho budoucnosti.
13. Joseph Fesch (1763–1839) byl francouzský kardinál a nevlastní strýc Napoleona I.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228681
XV
/ Kůl
„Nestoudní Turkové mě napichují na rožeň.“ (Rabelais, Gargantua a Pantagruel) Příběh oběšence se mi stále vracel v paměti. Právě ve Francii, Anglii, a dokonce uprostřed Švýcarské konfederace, ušlechtilého a slavného zlomku tohoto experimentálního Německa, jehož intelektuální díla jsou povolaná k tomu, aby měla tak velký vliv, povstávala nová škola znalců veřejného práva, kteří v prvním článku svého zákoníku zakazovali trest smrti. Tato otázka byla dlouho projednávána, stejně jako vždy budou projednávány všechny teorie u lidí dostatečně vzdělaných a vycvičených ve hře s paradoxem. Tak se stalo, že jsem měl navrch, aniž bych o tom měl tušení, v té hromadě protichůdných argumentů. Považoval jsem se za šťastného, že jsem mluvil s oběšencem, že jsem byl svědkem jeho smrtelných počitků, a byl jsem hrdý, že jsem mohl vyprávět příběh muže z jiného světa, aniž bych byl nucen spokojit se s neúplným a temným vyprávěním trestance, který jde na smrt. Podle mě jsem měl nezvratný argument ve prospěch tohoto trestního zákona potíraného našimi mudrci, a už jsem jen očekával příležitost, kterou bych využil podle svého přání. Příležitost se naskytla brzy. V jednom z posledních podzimních večerů, bledém a smutném jako zimní den, jsem se ocitl na venkově v prostorném studeném a deštivém sále. Společnost tam byla početná, ale členové, kteří ji tvořili, neožívali jeden pro druhého moc touto aktivní náklonností, která sbližuje lidi a nedovoluje jim počítat hodiny, které utíkají. Uprostřed místnosti se nezvykle tiché dámy zabývaly pletením, muži se bavili s dlouhými přestávkami, aniž by si měli co říct, zkrátka večer byl ztracený, kdyby tato velká
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228681
otázka trestu smrti nevnesla doprostřed celé té zahálky zajímavou vášeň. Byl to elektrický šok. Každý měl v zásobě přichystaný argument, každý mluvil, aniž by čekal, až na něj přijde řada, a křičel z plných plic. Já jsem si šikovně počkal, až se první oheň vysílí, a jakmile jsem uznal okamžik vhodným, vyprávěl jsem příběh oběšence. Můj příběh vyvolal malý dojem. Byl pravdivý a věrohodný jen z úst italského bandity, když jsem ho vyprávěl já, byla to nepravděpodobná báchorka. Na toto téma se debata rozproudila nejlépe, mí protivníci již měli takovou převahu, že si nikdo netroufal vystoupit na mou obranu. Naštěstí mi během nejsilnějšího povyku proti pravdivosti mého vyprávění přišel na pomoc skutečný odpůrce. Byl to úctyhodný muslim. Z hloubi pohovky úsporně zakryté indickým potahem, v níž byl zabořen, zvedl svou hlavu zdobenou dlouhým bílým vousem a znovu zahájil hovor tam, kde jsem ho zanechal: „Věřil bych,“ řekl nám, „že tento Ital byl oběšen, jelikož já sám jsem byl naražen na kůl.“ Při těchto slovech se náhle udělalo hluboké ticho. Muži se přiblížili k vypravěči, dámy, které zapomněly na pletení, natáhly pozorně uši. Jistě jste si někdy všimli skupiny žen poslouchajících vyprávění, které je zajímá, a tak jste často obdivovali jejich vzhled, který ožívá, oči, které se do celé šíře otevírají, hruď, která se úplně nakrátko zastaví, hezký krk, který se vztyčí do celé své výšky, a obě ruce, které v nečinnosti znovu nedbale klesají – to je to, co jsem zcela sám obdivoval, čekaje, až se Turkovi zalíbí začít. „Kéž je posvěceno jméno Mohamedovo,“ řekl, „ale jednou v životě jsem pronikl k posvátným manželkám Jeho Výsosti!“ Nyní se pozornost zvýšila. Zpozoroval jsem, že jedna mladá patnáctiletá dívka, která poslouchala usazená vedle své matky, dělala, jako by se znovu zaměstnala svou prací. Když pracujeme, nezdá se, že posloucháme.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228681