„Ty jsou ve špíně.“ „A mluvila jsi se sekretářkou? V tomhle oblečení! Sakra, mami!“ Viděl jsem to živě před sebou. Stála před tou největší kočkou ze všech sekretářek v celém městě takhle vyhastrošená. V tomhle starém hadru, se kterým se někdo rozloučil ve skladu Červeného kříže. V nejlepším případě se podobal seprané pruhované noční košili. „Tys o tom věděl?“ zeptal jsem se táty. „Jo.“ „A to jsi ji nechal vyjít ze dveří v tomhle oblečení?“ „No a co? Jsou to pěkný šaty. Nejsou zrovna nejnovější, ale…“ „Pěkný šaty? Vy už fakt dlabete na styl, co? Tohle je sakra trapný!“ „Uklidni se, je to jen starší model.“ „O čem jsi s tou sekretářkou chtěla mluvit?“ „Vysvětlila jsem jí naši situaci. Zjišťovala jsem, jestli bychom nemohli platit na splátky. Protože takhle to vážně dál nejde. Ztratíš celé pololetí.“ „Ty jsi tam žadonila o zvláštní zacházení? Bědovala jsi nad tím, jak jsme chudí, nebo co? Zbláznila ses? Nedomluvili jsme se snad, že počkáme na sponzora? Jako všichni ostatní!“ „Ano, ano, ale za pokus to stálo. Ta žena mě pěkně přijala. Je to laskavá, starší žena. Milá…“ „Starší...? Ale… Počkej… Kde jsi byla?“ „Na gymnáziu, samozřejmě. Nechtěl jsi snad tam?“ Ulevilo se mi. Naštěstí nebudu stát před tou šťabajznou na Technické škole a nebudu muset poslouchat: „No jo, tvoje máma tu tuhle byla.“ „A co říkali?“ zeptal se táta. Teprve teď mi došlo, že v tom je taky namočený. Musel schrastit nějaké peníze, půjčit si půlku nebo možná na celé pololetí, a ona měla zjistit, jestli škola nepřistoupí na to,
102
UKULELE JAM.indd 102
1.12.2016 16:49:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228127
že budou platit průběžně. Blázni. Navíc šíleně naivní. O tom, že by si půjčili od strejdy, nemohla být řeč. Na to byl táta příliš hrdý. „Paráda!“ zatleskal jsem. „A co říkali?“ „Říkali, abych přišla příští týden.“ „Super! Bra-vo! A víš, co ti řeknou příští týden? Že se máš stavit za týden. Stejně jako to řekli mně.“ „Buď zticha, chlapče!“ zvýšil táta hlas. „Máma to myslí dobře. Uvidíme, co se stane. Děláme, co je v našich silách.“ „Na to zapomeň! Už je to měsíc! Kdyby mě chtěli, tak by mě přijali hned. Teď už je mi to fuk.“ „Dobře, tak se zítra vypravím na Technickou školu a uvidím, co je novýho.“ „NE! Už toho nechte! Od zítřka budu jezdit na technickou já, a jestli se brzy něco nestane, tak jim všem rozbiju tlamy! Vy prostě odpočívejte a starejte se o svý!“
103
UKULELE JAM.indd 103
1.12.2016 16:49:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228127
Konec dobrý Dovolili mi stopovat do Vešnji. Nejdřív spolu s Amarem a později jsem i sám zdvihal palec, toulal se po městě a těšil se na setkání s asistentkou ředitele. Byla vážně milá. Měla hladké vlasy barvy lilku. A velké, chytré oči. Lidé na chodbě kolem mě chvátali. Vedle jejich spěchu mi můj život připadal ještě pomalejší. „Tady tě máme,“ usmála se a otevřela šanon. „Tak jak se máš?“ „Fajn,“ odpověděl jsem. „A co vy?“ „Dobře, díky. Včera jsi tu nebyl.“ „Ne, měl jsem něco na práci.“ „No, ale mám dobrou zprávu.“ „Vážně?“ Konečně se případ uzavřel. Konečně jsme mohli do školy i my ostatní. Našel se sponzor. Dokonce i pro ty, jako jsem já. Ale – je tu takové malé ale, jak řekla sekretářka. Není moc z čeho vybírat. V podstatě je místo jen na strojním zaměření. I kdyby vypadl někdo z ostatních tříd, nebude možné přestoupit. Pololetí už je v plném proudu. „To nebude třeba,“ prohlásil jsem. „Strojní… Přesně po tom jsem toužil.“ Hrál jsem to, jako kdybych aspiroval na Oscara. V příštím životě ze mě bude velká hollywoodská hvězda. Velká hvězda s vilou a americkým rodným listem v několika exemplářích. Do háje! Doufali jsme s Amarem v nějaký stavební obor, abychom mohli chodit do třídy s Vladem. Kromě něj jsme ve škole nikoho neznali. „Tak vidíš,“ ozvala se. „Konec dobrý…“
104
UKULELE JAM.indd 104
1.12.2016 16:49:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228127