„… ani žádnou radu nevyslechneš, což jak sám uznáš, je od tebe trochu hloupé. Tak nebo tak, nehádejme se! Je mi líto, že jsem s tím vůbec začala.“ „Poslouchej, Marion.“ Už se zase ovládal. Promluvil pomalu a věřil úplně všemu, co říkal. „Nemám žádný hluboký osobní zájem na Fay Setonové, pokud si to myslíš. Jsem jen akademicky zaujatý tím případem vraždy. Muž byl zabit na vrcholku věže, kam se k němu nikdo – NIKDO – nemohl ani náhodou dostat.“ „Dobře, Milesi. Nezapomeň zamknout, než si půjdeš lehnout do postele. Dobrou noc.“ Když se Marion vracela ke dveřím, panovalo v místnosti napjaté ticho. Milese to mrzelo, popuzovalo to jeho svědomí. „Marion!“ „Ano, zlato?“ „Nezlobíš se, holčičko?“ Oči se ji zaleskly. „Ale samozřejmě, že ne, hlupáčku! A svým způsobem mám tu tvoji Fay Setonovou opravdu ráda. A Milesi: ohledně tvých létajících vrahů a věcí pohybujících se vzduchem – moc bych si přála aspoň jednou někoho nebo něco takového vidět, to je vše!“ „Jen ze zájmu, Marion: co bys udělala, kdyby se ti to opravdu splnilo?“ „Ó, to nevím. Vystřelila bych na to z revolveru, předpokládám. Ujisti se, že jsi zamkl, Milesi a nechoď se procházet do lesa a nenech všechny dveře dokořán. Dobrou noc!“ A klika za ní zaklapla. Ještě chvíli poté, co odešla, stál Miles bez pohnutí a v hlavě se mu honily divoké myšlenky. Roztržitě sebral knihy, které shodil, a vrátil je na původní místo. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228014