V současné době má vlastní společnost, která se zaměřuje na lékařské spory. Přišla nám vyřídit Larryho pozdravy a zeptat se, zda nepotřebujeme pomoci s něčím, co by zpříjemnilo pobyt v nemocnici. Nečekám žádné zázraky, ale říkám, že Hugh má problémy se zády. „Vadí mi, že musí být celou noc uvázaný v posteli a nemůže se poškrábat ani otočit.“ Přikyvuje a já pokračuji: „Nechci, aby začal mít bolesti. Ptám se, jak se cítí, ale nemůže mi odpovědět, takže nemám jistotu, zda to není moc nepříjemné.“ Mary obrací oči v sloup, že zase dělám potíže. Anna se uchichtne. „Počkejte,“ zamyslí se sestra. „Něco mě napadlo, ale musím zjistit, jestli je to možné.“ Rychle vyběhne z místnosti a po chvíli se vrací se spokojeným výrazem ve tváři. „Máme program nočních sester,“ říká. „Nemocnice může zaplatit osobu, která bude Hugha hlídat, aby nemusel být přikurtovaný. Bude se moci otáčet, ale nespadne z postele a neublíží si. Dáte mi telefonní číslo?“ Když přijedeme domů, zazvoní telefon. „Zítra přijde noční sestra a bude se Hughovi věnovat po celou dobu hospitalizace,“ říká naše známá z nemocnice. „Už vám někdo řekl, že jste anděl? Úplná živoucí světice?“ ptám se. Okamžitě mám pocit, že mi spadl obrovský kámen ze srdce. „Ne,“ říká. „Ale budu se moc snažit, abych si tu přezdívku zasloužila.“ V noci usínám bez léku na spaní a v pondělí ráno se probouzím s neobvykle jasnou hlavou. „Půjdeš dnes nakoupit, mami? Mohla bys koupit jablka?“ ptá se Mary, když vyskakuje z vozu na trávník před školou. „Já chci raději jablečné pyré bez skořice,“ říká Anna. „Snad si to budu pamatovat!“ volám. Obě děvčata běží přes trávník k hlavnímu vchodu budovy. Když přijedu do nemocnice, sestra mi oznamuje, že si Hugh vytáhl několikrát za den sondu. Už mu ji tedy nezaváděla a poslala ho na vyšetření polykacího reflexu, které dopadlo na výbornou. 99
skola nadeje.indd 99
07/11/2016 08:45:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226717
Pokud začne sám jíst, sondu už nebude potřebovat. Zůstává jen kanyla v ruce a chránič krku, který se okamžitě stává jeho úhlavním nepřítelem číslo jedna. Jídlo a pití jsou pro Hugha neznámé činnosti. Je jako jeskynní muž, který zkoumá každé sousto a se znechuceným výrazem ho vrací. Veškeré jeho úsilí teď směřuje k pokusům o odstranění plastikového chrániče, který ho omezuje v polykání. Lékaři čekají, až bude schopen spolupracovat při rentgenu. Pak mu zrentgenují krk a zjistí, jestli je možné chránič odstranit. Zatím s ním neustále bojuje. Vysvětlování a napomínání nemá smysl, protože není schopen si zapamatovat, co slyšel před minutou. Jemně ho chytnu za ruku a položím ji na opěradlo. Po několika urputných pokusech mu ruku stisknu a opět ji rázně položím na opěradlo. Jsem vyčerpaná. Mám pocit, že komunikuji s batoletem. Nemá to konce. „Proč?“ ptá se mě s pohledem, ve kterém se mísí nevinnost s podrážděností. „Protože jsi v nemocnici a mají tu taková pravidla.“ „Ty s těmi pravidly naděláš!“ „Hughu, mohl by sis ublížit. Chránič máš proto, aby tě chránil.“ Podívá se skrze mne, jako bych byla vzduch a opět míří rukou ke krku. „Tak mi to prostě sundej a o pravidla se nestarej,“ opakuje vytrvale, jako by se jednalo o naprosto elementární věc. Vůbec mu nedochází, že se jedná o zdraví jeho páteře. „Nech toho. Už toho nech, Hughu. Nech ten límec na pokoji!“ napomínám ho a snažím se být přísná, i když vím, že to není můj přirozený projev. Už se nesetkáváme jako muž a žena, kteří jsou rovnocennými partnery. Je to něco úplně jiného. Když mu řeknu, že ho miluju, odpoví, že mě také miluje a pak se vrátí do svého androidního stavu. Jako kdyby místo emocí odpovídal nastaveným programem. Přeju si, abych mohla proniknout do hloubi jeho nitra a fyzicky vytáhnout jeho duši zpátky na svět. Držím mu hlavu v dlaních a říkám: „Moc tě miluju. Víš o tom?“ „Sundej mi to,“ odpovídá s kamenným výrazem ve tváři. 100
skola nadeje.indd 100
07/11/2016 08:45:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226717
Sestra s fyzioterapeutkou pomáhají Hughovi vstát z postele a postavit se na nohy. Hugh nemá trpělivost a brzy se rozčílí. Fyzioterapeutka je vysoká, silná žena. Spolu se sestrou ho přidržují každá z jedné strany a radí mu, jak se má pohybovat. „Pane Rawlinsi, zkuste se opřít o pravou ruku a pořádně se odstrčit,“ říká sestra. Ošklivě se na ni podívá. „Pusťte mě,“ zlobí se a snaží se obě ženy setřást. Terapeutka mu vysvětluje, že ho musí přidržovat, protože to tak v nemocnici dělají. Taková jsou pravidla. Jakmile Hugh uslyší slovo pravidlo, zamračí se ještě víc. S pobavením sleduji, jak se neochotně podvolí přesile a začíná spolupracovat. Odpoledne sní pár lžic arašídové pomazánky, kousek sendviče a dvě čokoládové tyčinky. Během pobytu na jednotce intenzivní péče pohubl a od té doby, co si vytrhl sondu, v podstatě nejedl. Nechápu, jak může být tak tvrdohlavý, když nemá žádný přísun energie. Neustává v boji s límcem a přitom se mi dívá do očí, jako by mě provokoval. Vidí, že vrtím nesouhlasně hlavou, ale stejně se snaží ho strhnout. Nakonec, když jsem z dohledu, se mu to skutečně podaří, ale jeho vítězství nemá dlouhého trvání. Po chvíli přiskočí sestra a znovu mu límec nasadí. Tentokrát ho utáhne ještě pevněji. Jen co sestra odejde, Hugh si límec opět strhne. Jdu to na něho povědět, jako bych žalovala na mladšího bratra. „Jestli to uděláte ještě jednou, budu vás muset přikurtovat,“ varuje ho vyčerpaná sestra. Hugh na to za chvíli zapomene, a tak se znovu přetahujeme. Když už to trvá celou věčnost, nechám ho být, postavím se, protáhnu si záda a vydám ze sebe zoufalý povzdech. „Copak se děje, lásko?“ ptá se Hugh najednou svým dřívějším hlasem, který jsem důvěrně znala před nehodou. Rozhlíží se po místnosti, jako by chtěl opravdu zjistit, co mě tak rozčílilo. Je to nádherná chvíle, moment setkání s kouskem minulosti, s důvěrně známou reakcí. „Nic, Hughu,“ odpovídám. „Co by se mělo dít?“ Vyprsknu smíchy, a on se na mě dívá, jako bych se dočista zbláznila. Vůbec ho nenapadne, že objektem mé frustrace by mohl být on sám. A zase 101
skola nadeje.indd 101
07/11/2016 08:45:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226717