Právní vztahy k dřevinám
Respektována musí být ústavní102 (lidskoprávní) zásada, podle níž nikdo nesmí být dvakrát potrestán za tentýž skutek (zásada ne bis in idem). Klíčové je proto posouzení totožnosti skutku. Judikatura správních soudů dospěla k rozlišování tzv. skutku de facto a skutků de iure. Pro posouzení „idem“, tedy zda jeden skutkový děj (skutek de facto) je více skutků de iure, jsou rozhodující odlišné právní následky (tj. porušení či ohrožení různých chráněných zájmů). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, čj. 6 As 106/2014 – 25 publikovaném pod č. 3251 Sbírky NSS 9/2015 srozumitelně vyložil posuzování, zda jde o různé skutky de iure. Pouze v případě, že ano, nastupuje otázka, zda je třeba vést společné řízení a aplikovat zásadu absorpční: „Závěr o totožnosti skutku totiž vylučuje aplikaci úpravy jednočinného souběhu a zásadu absorpce sankce podle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Pokud stěžovatel jedním jednáním porušil či ohrozil jeden chráněný zájem, tedy se dopustil jednoho skutku de iure, nemohl se současně dopustit jednočinného souběhu s jiným skutkem de iure. Jednočinný souběh znamená, že pachatel správního deliktu jedním jednáním způsobí ohrožení či porušení více chráněných zájmů, tedy jedno jednání má více (různých) právních následků a dopustí se tím více skutků de iure. Posouzení „idem“, tedy totožnosti, nejen podle skutkového děje „jak proběhl o sobě“, ale i jeho právních následků, umožňuje odlišit, zda – i při existenci formálně odlišných skutkových podstat – došlo ke spáchání více samostatných skutků de iure, o nichž lze vést samostatná řízení (popř. společná řízení, umožňuje‑li to procesní úprava), nebo zda i při existenci více formálně odlišných podstat došlo ke spáchání pouze jednoho skutku, o kterém lze vést pouze jedno řízení; úvahy o společném řízení, ať už podle § 140 správního řádu nebo podle § 57 odst. 1 zákona o přestupcích, jsou v takovém případě vyloučeny.“ Podle ust. 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů „nejde o přestupek, jde‑li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů nebo o trestný čin“103. I zde ovšem platí, že klíčové je posouzení totožnosti skutku. Nejvyšší správní soud tak připustil souběžný postih přestupku kácení bez povolení podle ZOPK a majetkového trestného činu krádeže dřeva, neboť přesvědčivě vyložil, že nejde o stejný skutek (totožné nejsou ani následky, ale ani deliktně relevantní jednání). Souběh majetkového trestného činu a ekologického přestupku – Nepovolené kácení a krádež dřeva „Stěžovateli byla uložena pokuta za přestupek podle ustanovení § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se dopustil tím, že bez povolení orgánů ochrany přírody pokácel 5 jasanů rostoucích mimo les. Objektem přestupku je společenský zájem na ochraně přírody a krajiny. Trestním příkazem byl stěžovatel postižen pro trestný čin krádeže, za odcizení dřevní hmoty. Objektem trestného činu krádeže je společenský zájem na ochraně majetku. (…) Přisvojit si dřevní hmotu pokácených stromů mohl stěžovatel i bez toho, že by se na pokácení stromů podílel. Nejedná se o totožnost skutku, protože nejde ani o totožnost jednání, ani totožnost následků.“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 6/2006 – 65 ze dne 29. 3. 2007
102
Srov. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod „Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.“ Zásada zákazu dvojího trestání za tentýž skutek platí i pro postih správní.
103
Srov. také § 20 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., podle nějž se do běhu prekluzivní lhůty pro projednání přestupku nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle trestního řádu, § 66 odst. 3 písm. b), § 71 písm. a), § 76 odst. 1 písm. g) zákona (Odložení věci, Postoupení věci, Zastavení řízení).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226626
Prevence a odpovědnost, omezení a zákaz kácení, kontroly, sankce
11.4 Odpovědnost za ekologickou újmu, kompenzační opatření Pojem ekologická újma (označovaná také jako „ztráty na životním prostředí“) je definován v § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. „Ekologická újma je ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti.“ Ekologická újma může vznikat z jednání protiprávního i z jednání po právu (např. povoleným pokácením dřevin). Ekologická újma je podobně jako např. újma na zdraví či na cti újmou na imateriální hodnotě, není tedy přesně vyčíslitelná a zcela nahraditelná (na rozdíl od škody, tedy újmy majetkové). Oprávněným z ekologické újmy je stát. Zákon o životním prostředí stanoví způsoby nápravy ekologické újmy v § 27. Jde o hierarchii tří způsobů, a sice 1) uvedením do původního stavu (je‑li to možné a účelné), 2) kompenzací (tj. náhradními opatřeními k nápravě), 3) v penězích (není‑li ani náhradní plnění možné). Odpovědnost za ekologickou újmu je v ZOPK upravena jednak institutem náhradní výsadby ukládané v rozhodnutí o povolení kácení dřevin (§ 9 odst. 1 ZOPK) a předvídaným, avšak dosud nenaplněným institutem odvodů za dřeviny kácené s povolením z důvodů výstavby a dřeviny kácené protiprávně (§ 9 odst. 3 ZOPK)104. Dále je v ZOPK upravena odpovědnost za ekologickou újmu vznikající z jednání protiprávního (např. tedy možnost uložení výsadby i ošetření dřevin za dřeviny protiprávně pokácené), a to v ust. § 86 Odstranění následků neoprávněných zásahů. Podle citovaného ustanovení: „(1) Kdo poškodí, zničí nebo nedovoleně změní části přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, je povinen navrátit ji do původního stavu, pokud je to možné a účelné. O možnosti a podmínkách uvedení do původního stavu rozhoduje orgán ochrany přírody. (2) Jestliže uvedení do původního stavu není možné a účelné, může orgán ochrany přírody uložit povinnému, aby provedl přiměřená náhradní opatření k nápravě. Jejich účelem je kompenzovat, byť jen zčásti, následky nedovoleného jednání.“ Uvedení do původního stavu bude v případě poškození či zničení dřevin prakticky nemožné. Proto orgány ochrany přírody v případě neoprávněných zásahů do dřevin (kácení bez povolení, kácení bez oznámení, byl‑li subjekt oprávněn kácet z oznamovacího důvodu podle § 8 odst. 2 ZOPK, poškození ořezem, kořenové zóny apod.) řeší především otázku přiměřenosti náhradního opatření k nápravě (výsadby nových dřevin, ošetření dřevin). Stejně jako u náhradní výsadby ukládané v povolení ke kácení dřevin by se náhradní opatření k nápravě měla odvíjet od ekologické újmy, která v tomto případě vznikla jednáním protiprávním (tedy od společenské hodnoty zasažených dřevin a její ztráty či snížení). V úvahu je ale třeba vzít i řadu dalších faktorů (např. výši pokuty105, která bývá uložena buď společným rozhodnutím, nebo uložení opatření podle § 86 odst. 2 ZOPK předchází). Přiměřenost výsadby uložené za nelegálně pokácené dřeviny „Uložená náhradní opatření k nápravě odrážejí především skutečnost, že nebylo možné v daném případě výsadbu provést v lokalitě, kde k protiprávnímu jednání došlo. V návaznosti na tuto skutečnost pak musela být určena druhově taková výsadba stromků, aby odpovídala zvolené lokalitě. Určení množství výsadby vychází ve svém základu z počtu pokácených dřevin a návrhu žalobce (poznámka: delikventa) s přihlédnutím k ekonomickému dopadu pro jmenovaného. 104
K náhradní výsadbě a úvahám o odvodech podrobně v kapitole 5.
105
Ukládání pokut je podle ZOPK obligatorní. K neuložení pokuty v případě neoprávněného zásahu tedy může dojít v zásadě tehdy, pokud přestupek nebo jiný správní delikt již je promlčen (prekludován). Na tom, že opatření k nápravě není trest, a proto je možné je uložit, i když již zanikla možnost uložit pokutu, se shoduje většina právní praxe.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226626
Právní vztahy k dřevinám
Takové úvahy odráží dle soudu individuální posouzení dané věci, včetně správních úvah odůvodňujících druh i množství stromků představujících uložené náhradní opatření.“ (Poznámka: Byla uložena výsadba pětinásobku nelegálně pokácených stromů.) Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č. j. 3A 42/2010 – 37 V kapitole 3. jsme zmínili, že neoprávněným zásahem ve smyslu § 86 ZOPK by mohlo být i „poškození dřevin zanedbáním péče“. Přestože orgány ochrany přírody dosud ukládají opatření k nápravě dlouhodobě neplněné povinnosti vlastníka pečovat o dřeviny (§ 7 odst. 2 věta první ZOPK) sporadicky, neměly by rezignovat ani na tento právní nástroj kompenzace ekologické újmy na dřevinách.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226626