ALEXANDER MÜNNINGHOFF
Otcův příjezd od Poznaně byl pro Věru pochopitelně v prvé řadě opětovným potvrzením manželství, které nemohlo kvůli válečné situaci plně dozrát. Kromě toho, že jsem byl ve spěchu zplozen já, se také vedly rozhovory, které – z Věřiny strany – znamenaly, že už je pomalu načase opustit bojiště a začít myslet na normální manželský život. Ve vítězství už nikdo nevěřil, říšská orlice byla vesměs označována jako Pleitegeier – zkrachovalý sup – a v Bambergu, ale i mimo něj si Věra všimla, jak poraženecká nálada ve vojsku vládne. Frans by z toho přece měl vyvodit důsledky, ne? A on měl rozhodně příležitost z toho tyátru vystoupit či přinejmenším zaplout do klidnějších vod: tři roky na frontě, zranění, Železný kříž a – především – neněmecký původ, ve skutečnosti žoldák se smlouvou, kterou by mělo být možné vypovědět. Zpočátku o tom otec nechtěl ani slyšet. Ale když dostal na podzim roku 1943 zprávu, že po Wolfim, jenž zemřel už na začátku operace Barbarossa, padl i jeho nejlepší kamarád Manfred Dolgoj a že se poměry na bojišti zejména po prohrané tankové bitvě u Kursku obrátily natolik, že o nějaké pomstě bolševikům už nemůže být ani řeč, začal o sobě přemýšlet. „Uvědomoval jsem si, že se pouštím do nesmyslného sebeobětování a že má Věra pravdu: sice jsem se cítil být Němcem, ale formálně jsem jím nebyl. Měl jsem nizozemský a lotyšský pas. Bylo to hodně matoucí, skýtalo mi to ovšem možnost vypovědět nebo změnit smlouvu s SS, aniž by mě postavili ke zdi pro vlastizradu. Musel jsem samozřejmě přijít s nějakým přesvědčivým argumentem a vhodnou alternativou. Tu jsem nalezl, když vešlo ve známost, že generál Andrej Vlasov, kterého jsme zajali, hodlá sestavit Ruskou osvobozeneckou armádu. Bylo v ní pár lidí, s nimiž jsem se osobně seznámil během tažení: antibolševičtí ruští patrioti, skupina, s níž jsem se vždy cítil spřízněný, protože představovala – jak
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226505