ALEXANDER MÜNNINGHOFF
Otcův příjezd od Poznaně byl pro Věru pochopitelně v prvé řadě opětovným potvrzením manželství, které nemohlo kvůli válečné situaci plně dozrát. Kromě toho, že jsem byl ve spěchu zplozen já, se také vedly rozhovory, které – z Věřiny strany – znamenaly, že už je pomalu načase opustit bojiště a začít myslet na normální manželský život. Ve vítězství už nikdo nevěřil, říšská orlice byla vesměs označována jako Pleitegeier – zkrachovalý sup – a v Bambergu, ale i mimo něj si Věra všimla, jak poraženecká nálada ve vojsku vládne. Frans by z toho přece měl vyvodit důsledky, ne? A on měl rozhodně příležitost z toho tyátru vystoupit či přinejmenším zaplout do klidnějších vod: tři roky na frontě, zranění, Železný kříž a – především – neněmecký původ, ve skutečnosti žoldák se smlouvou, kterou by mělo být možné vypovědět. Zpočátku o tom otec nechtěl ani slyšet. Ale když dostal na podzim roku 1943 zprávu, že po Wolfim, jenž zemřel už na začátku operace Barbarossa, padl i jeho nejlepší kamarád Manfred Dolgoj a že se poměry na bojišti zejména po prohrané tankové bitvě u Kursku obrátily natolik, že o nějaké pomstě bolševikům už nemůže být ani řeč, začal o sobě přemýšlet. „Uvědomoval jsem si, že se pouštím do nesmyslného sebeobětování a že má Věra pravdu: sice jsem se cítil být Němcem, ale formálně jsem jím nebyl. Měl jsem nizozemský a lotyšský pas. Bylo to hodně matoucí, skýtalo mi to ovšem možnost vypovědět nebo změnit smlouvu s SS, aniž by mě postavili ke zdi pro vlastizradu. Musel jsem samozřejmě přijít s nějakým přesvědčivým argumentem a vhodnou alternativou. Tu jsem nalezl, když vešlo ve známost, že generál Andrej Vlasov, kterého jsme zajali, hodlá sestavit Ruskou osvobozeneckou armádu. Bylo v ní pár lidí, s nimiž jsem se osobně seznámil během tažení: antibolševičtí ruští patrioti, skupina, s níž jsem se vždy cítil spřízněný, protože představovala – jak
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226505
P O K R A Č O VAT E L R O D U
si to tedy myslím já – tu dobrou stranu Ruska. Ano, dá se říct, že to byli vlastizrádci, protože přeběhli na naši stranu. Jenže já tvrdím, že Sovětský svaz nemá nic společného s vlastním Ruskem. Já také nebojoval proti Rusům, nýbrž proti bolševikům. Vedení SS mé argumenty každopádně uznalo s tím, že definitivní rozhodnutí přijme v srpnu 1944.“ K tomu už nedošlo. Zkraje jara roku 1944, dva měsíce před mým narozením, byl otec znovu raněn, tentokrát během bojů v Estonsku. S roztříštěnou lopatkou ho vlakem evakuovali do Poznaně, jedné z ústředních základen v německém zázemí po celou dobu války. Tam jej operoval přetažený chirurg, který do něj řezal skalpelem, jak otec často vyprávěl, zatímco jedno oko přivíral před kouřem z cigarety, již permanentně žmoulal v koutku úst. „A přesto jsem v něj měl plnou důvěru. Bylo vidět, že má úžasnou praxi, a když mi po operaci gratuloval slovy ‚Bravo! S takovouhle ránou válku přežiješ!‘, věděl jsem, že bude mít pravdu.“ Dva týdny nato už otec chodil s rukou v pásce po Poznani. Ačkoli se mu rána ještě musela zahojit, zapojil se do takzvaného Landsturmu, příležitostné formace lehce raněných či zotavujících se vojáků pod velením téhož barona Engelhardta, u něhož se v Lotyšsku učil jízdě na koni a jenž nyní měl pomáhat udržet v Poznani pořádek. To také bylo třeba. Město s největším železničním uzlem ve východní oblasti skýtalo neutěšený pohled. Zhruba šest týdnů před mým narozením, koncem února 1944, proměnilo hromadné bombardování rudého letectva velkou část centra v trosky. Tím se mezi obyvatelstvem rozpoutal zmatek. Zprávy o sovětské armádě ženoucí se na město, které sem prosákly, se postaraly o zbytek. Ze vzduchu musela Poznaň vypadat jako hrnec kroutících se dešťovek. Velká část civilního obyvatelstva si sbalila věci a snažila se dostat pryč, pěšky, koňmo, autem nebo na valníku. Ze železniční stanice naopak vycházely špatně vycvičené,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226505
ALEXANDER MÜNNINGHOFF
narychlo zformované vojenské jednotky, posbírané ze všech koutů Říše a hledající přidělené výchozí pozice na cestě na frontu. Jim připadl úkol zarazit příval asijských hord. Sirény zaháněly lidi stále častěji do úkrytů. Poznaň byla paralyzovaná strachem. Vše jako by bylo nasáklé zoufalstvím a všichni byli prostoupeni vědomím, že jsou konfrontováni s poslední fází definitivně prohrané války, strženi do apokalypsy, kde není sebemenší šance na přežití. V těchto černočerných dnech jsem přišel 13. dubna 1944 na svět. Věra bydlela v malém domku v Langemarckstrasse, nedaleko středu města. Nastěhovala se do něj se svou matkou a babičkou z otcovy strany Annou Steenbergovou, která ji vychovávala v Londýně a která roku 1939 opustila Anglii, protože chtěla podzim života strávit v rodné zemi. Snila o klidném venkově Šlesvicko-Holštýnska, u hranic s Dánskem, ale protože se doslechla, že snacha Naďa sama nezvládá problémy, které se kolem těhotné vnučky nakupily, přijela tato statná dáma jednoho dne bez ohlášení do Poznaně, v ruce cestovní kabelu naditou vesnickými klobásami a šrůtky slaniny, a oznámila, že se ujímá věcí kolem narození svého prvního pravnoučete. Byla nejspíš jedním z velmi mála lidí v Německu, kdo chtěli jet do Poznaně, místo aby z ní prchali. Městská nemocnice, kde maminka nakonec porodila, byla nedaleko hlavního nádraží, což bylo v jistém smyslu příznivé, neboť tento strategický bod byl vybombardován jako první. Nepřítel se sem tedy nemusel znovu vracet. „To jsme si alespoň myslely, jenže protože tam stále ještě zjevně mohly jezdit vlaky, rozhodli se spojenci ausgerechnet ve čtvrtek, kdy ses měl narodit, že tam ještě pár bomb shodí,“ vzpomínala maminka. „V pět hodin ráno začaly porodní bolesti. S Fransovou a babiččinou oporou jsem se vydala na cestu. Pěšky, protože
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226505