Finanční stráž v Čechách 1842–1918
k novému sboru automaticky převzati všichni, kdo již byli definitivně přijati jak k důchodkové stráži, tak k hraniční stráži, pokud o to měli zájem. Ti, kdo byli zatím ve zkušební čtyřleté lhůtě, v ní mohli pokračovat pro potřeby nového sboru, ale zkrácena byla jenom těm, kterým zbýval odsloužit její poslední rok. Ostatní ji museli absolvovat v plném rozsahu.295 To však byla situace, která se následně neopakovala. I ti nejmladší přijatí od předcházejících sborů na začátku, kteří měli velkou výdrž ve službě, se nedožili ani přelomu století. A jejich nástupci už se řídili pravidly stanovenými ve služební instrukci z roku 1843. V době vzniku finanční stráže v roce 1843 byla ještě značná část obyvatelstva Čech v právním postavení poddaného. Takový muž se ovšem nemohl stát členem finanční stráže. Tuto příležitost dostali pouze ti, kteří poddanými nebyli. Zároveň se vstupem do sboru ztratili pevné místo pobytu. Za oprávněné místo jejich výskytu bylo nadále považováno pouze jejich místo služební. Proto také nemohli spadat do pravomocí žádného v té době prvoinstančního soudu. Ani magistrátního, ani vrchnostenského. Pokud už bylo třeba postavit někoho z řad finanční stráže před soud ve smyslu jakéhokoliv policejního deliktu, pak to mohl být jedině soud krajský.296 Jinak řečeno v té době první instance ryze státního soudu, nezávislého na jakémkoliv soukromém subjektu. Po zrušení poddanství a v souvislosti se změnami, k nimž došlo od roku 1850, získalo možnost vstupu do finanční stráže podstatně širší spektrum mužů. Protože však zároveň neustala jejich rotace po různých služebních místech, měli nařízeno, že jako domovskou obec si musí ponechat tu z doby svého nástupu k finanční stráži a neměnit ji. To nepochybně zmenšilo administrativu. Ti, kdo odešli do výslužby z řad mužstva finanční stráže, byli v mnoha případech potenciálními příjemci nějaké sociální výpomoci. Na jednu domovskou obec však připadali nanejvýš jedinci, takže nezpůsobovali problém. A nestávali se tak zátěží ani pro místa, kde se nacházela oddělení, pokud tam zůstali žít jako penzisté. Každý z mužů ve sboru musel složit služební přísahu nejen na začátku služby, ale i při každém povýšení. Přísaha se skládala do rukou nejbližšího nadřízeného:
295
Tamtéž, § 7.
296
Tamtéž, § 244.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226398
Muži ve službě mužstvo do rukou komisařů, respicienti do rukou okresní kamerální správy (okresního finančního ředitelství) a komisaři do rukou zemské finanční správy.297 Všichni bez rozdílu však touto formou přísahali právě vládnoucímu císaři. V případě finanční stráže to však byli pouze tři panovníci: prvních šest let existence sboru Ferdinand I. (V. Dobrotivý nazíráno z pohledu Čech), pak dlouhých šedesát osm let František Josef I. a nakonec ještě Karel I. Z podstaty věci však nezáleželo na konkrétní osobě vladaře. Šlo o princip věrnosti panovníkovi a zájmům státu. Nejenom v důsledku služební přísahy byla služba u finanční stráže považována za čestné působení, které všechny muže zařazovalo do elitního svazku s panovníkem. Struktura finanční stráže byla postavena na principu základní podřízenosti.298 Rozkazy byli všichni její členové povinni – stejně jako armáda nebo jiné součásti státního úřednictva – přijímat bez výhrad a k nadřízeným se chovat s povinnou úctou. Což mělo i formální vyjádření: pokud byli všichni v uniformách (a to bylo v naprosté většině času), byly předepsané pozdravy velmi podobné těm vojenským: stoj v pozoru, ruka dotýkající se štítku pokrývky hlavy (pokud dotyčný nic nenesl v rukách).299 Ačkoliv na formalitách si uměl zakládat leckterý nadřízený, podstatnější bylo v této souvislosti něco úplně jiného. Pravomoci nadřízeného mohl bez dalšího převzít v případě nutnosti podřízený pouze na dva dny. Pokud šlo o dopředu plánovatelnou situaci, pak na osm dnů s patřičnými příkazy. Pokud se situace jakkoliv zadrhla, bylo třeba, aby dočasně delegované pravomoci převzal buď územně nejbližší muž v odpovídající hodnosti, nebo někdo z dosažitelných úředníků.300 Jinak řečeno improvizace delší než osm dnů nebyla tolerována. Ten, kdo aktuálně velel, byl povinen své úkoly vykonávat osobně. A byl odpovědný za své podřízené nejenom při výkonu služby, ale i za
297
Verfassungs- und Dienstvorschrift, 1843, § 9. V podstatě stejná pravidla zůstala za chována i v předpisech z roku 1907. V tomto případě z podstaty věci nebylo co měnit.
298
Verfassungs- und Dienstvorschrift, 1843, §§ 140–141.
299
Tamtéž, § 284.
300
Ještě přísnější ustanovení platila pro tzv. uzavřená města. Tedy v českých podmínkách pro Prahu a města se statutem vojenské pevnosti. Tamtéž, § 24.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226398
Finanční stráž v Čechách 1842–1918
jejich vystupování na veřejnosti mimo službu.301 Měl právo, ale i povinnost své podřízené kontrolovat tak často, jak to okolnosti vyžadovaly, ale i umožňovaly. Prakticky kdokoliv z mužstva mohl být ze „svého“ oddělení dočasně přidělen jako výpomocný písař k některému z úřadů finanční správy. Pak ovšem přestal být veden ve stavu a oddělení mohlo nárokovat další sílu.302 Teoreticky. V praxi, pokud k takové situaci došlo, si museli vystačit s dosavadními silami, pokud ovšem dotyčný nebyl z dočasné písařské výpomoci kamsi přeložen definitivně. Ostatně každý ze členů finanční stráže mohl být přeložen. Ti v hodnostech vrchní komisař a vyšších podle potřeby finanční správy, o nižších hodnostech a o mužstvu rozhodoval v tomto smyslu nejbližší nadřízený, pokud se jednalo o přeložení v rámci stejné sekce. Vzdálenější přeložení řešily okresní nebo zemské úřady finanční správy.303 Překládáním mužů měl být především zlepšen výkon služby, a když se tak dělo, mělo to být ku služebnímu prospěchu, pravila litera § 30 služební instrukce. Dosaženo toho mohlo být například tím, že si dotyčný přeložením zvýšil své zkušenosti či dokonce kvalifikaci. Nebo naopak bylo jeho stávající kvalifikace lépe využito na místě, kde byla potřebná, a neztrácel svůj potenciál tam, kde ho neměl jak využít. Ale také mohlo přeložení do jiné lokality vyřešit spory, do kterých se příslušník finanční stráže dostal s místními. Nemělo se tak dít příliš často, protože to zvyšovalo náklady na činnost sboru. A už vůbec se tak nemělo dít svévolně. Osobní sympatie a antipatie měly být důsledně podřízeny ohledům na dobré až vynikající fungování sboru. Proto bylo nepřípustné využívat nejrůznějších přímluv z jiných částí státní správy.304 Byť se zdálo, že pravidla jsou dána poměrně přesně, ve skutečnosti se otevíral dost
301
Tamtéž, § 150.
302
Tamtéž, § 25–27.
303
Tamtéž, § 28. Zcela jiná pravidla platila pro službu v uzavřených městech.
304
Tamtéž, § 198. Což se ve skutečnosti dělo všude ve státní správě až do té doby, než byla vyhlášena služební pragmatika roku 1915. Na každé vyšší místo byl vypisován konkurz a mohl se přihlásit každý, kdo splňoval vypsané podmínky. „Přeskakování“ a nejrůznější „strýčkové“ byli realitou i u finanční stráže, i když i tady bylo potřeba splňovat podmínky: především absolvování rezortních zkoušek. Pro některé z mužů to bylo nesplnitelné, a pak jim opravdu žádný mocný přímluvce nepomohl, i kdyby ho našli.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226398