Na lásku se nezapomíná (Ukázka, strana 99)

roky nastřádala. Nechtěla mu ublížit.

Ach, Jacku, kdybys tak věděl, jak tě miluji! Proč ke mně necítíš totéž!

Do očí jí nečekaně vhrkly slzy. Přece teď nezačne zase brečet! Otočila se ke dveřím a chtěla odejít, ale najednou ji něco napadlo. Nějaká utkvělá myšlenka se vynořila z hlubin její mysli a zformovala se v kon-krétní slova. Něco, na co nutně potřebovala znát odpověď. „Proč jsi mě tenkrát nechal jen tak odjet?“ Dlouho na ni hleděl, hlava mu třeštila bolestí následkem rvačky s Gordonem a množstvím vypitého alkoholu. „Jak – jen tak?“ zeptal se nechápavě. „Zapomeň na to, prosím. Neměla jsem se ptát,“ namítla rychle a vykročila ke dveřím.

Potřásl hlavou. Kruci, vážně toho nemusel vypít tolik. „Počkej, Nell,“ zastavil ji na poslední chvíli. Ruka, sahající po klice zase klesla k boku. Napůl se otočila zpátky, ale nepodívala se na něj. „Jen tak,“ zamumlal pro sebe. „Přece jsem ti řekl – neměl jsem na tebe právo. Bylas bohatá a já jen obyčejný kovboj.“ „Já vím, Jacku,“ kývla a znova vztáhla ruku po klice. „Nezáleželo mi na tom, co jsi.“ Řekla to tak tiše, že ji skoro neslyšel. „Tvůj otec to viděl jinak,“ odpověděl automaticky. Okamžitě se zara-zil, ale už bylo pozdě. „Můj otec?“ nechápala. „Zapomeň na to, Nell. Už je to pryč.“ „Ne, Jacku, chci to slyšet. Co s tím má společného můj otec?“ Otočila se zpátky a konečně se na něj zpříma podívala. „Zeptej se jeho.“ Odvrátil se a přešel k oknu. „Ne! Ptám se tebe! Jacku, odpověz mi!“ Povzdechl si. Jen tak se z toho nevykroutí. Obrátil se zpět k dívce a dlouho na ni hleděl. Stála u dveří, v tenoučkém župánku přehozeném přes noční košili a dívala se na něj. Věděl, že jí musí něco říct. Když už se neopatrně prozradil, rozhodl se přiznat celou pravdu. „Nic ti neřekl, viď?“ zeptal se tiše.

Mlčky zavrtěla hlavou, v očích strach z toho, co uslyší, přesto odhod-laná zjistit pravdu.

Povzdechl si. Oběma rukama si vjel do vlasů, chvíli hledal slova. Nedíval se na ni, když konečně promluvil. „Byl jsem za ním. Čekal jsem na něj u vlaku v Yellowscreaku, když si pro tebe tenkrát přijel. Chtěl jsem… já nevím. Přesvědčit ho. Říct mu, že ty a já…,“ na chvíli se odmlčel a ztěžka si povzdechl. „Nechtěj vědět, co mi Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226356

odpověděl.“ „Jacku,“ zašeptala zničeně.

Konečně se na ni zase podíval. Hleděla přímo na něj a po tvářích jí tekly slzy. „Netušila jsem…“ udělala pár nejistých kroků směrem k němu a zase se zastavila. „Proč jsi mi to neřekl.“ Pokrčil lhostejně rameny. „Co by to změnilo.“ Všechno! - chtělo se jí křičet. Místo toho k němu jen v němém gestu vztáhla ruku.

Dlouho se na ni beze slov díval, už si myslela, že se nedočká, když se konečně pohnul. Nejprve se mu z hrudi vydral vzdech, hluboký, bolestný.

Jako by se konečně zbavil nějakého vyčerpávajícího napětí. Potom k ní vykročil a ona mu vyšla vstříc. Objal ji, prudce, zoufale. Přitiskl ji k sobě a ona se nebránila. Sama se k němu přivinula, schoulila se v jeho náruči, jako by tam odjakživa patřila. „Ach, Jacku, vůbec jsem netušila! Nevěděla jsem. Nic mi neřekl. Ani slůvkem se nezmínil. Neprozradil, že s tebou mluvil nebo že by tě znal.

Proč mi to udělal? Vždyť… vždyť viděl, jak se trápím. Po celou tu dobu mě nechal, abych si myslela, že… Ach, Jacku, jak mohl!“ Vysmekla se mu z náručí a začala neklidně přecházet po pokoji. Byla tak rozrušená, že snad ani nevnímala kde je. Prvotní bolest se změnila v zlost.

Rázným gestem si setřela slzy z očí a potřásla hlavou. „Jak jenom mohl!

Můj vlastní otec. Nechal mě, ať se trápím! Proč?“ „Ššš,“ natáhl po ní ruku. Chtěl ji zadržet, uklidnit, ale byla příliš roz-rušená na to, aby ho vnímala. „Nell,“ zkusil to znova. „Uklidni se, maličká.“ Konečně ho zase vzala na vědomí. Zastavila se a bezmocně svěsila ruce.

Hleděla přímo na něj a oči se jí zalily slzami. „Celou tu dobu jsem si myslela, že… Jacku, měl jsi mi to všechno říct už tenkrát. Já… Bože, byla jsem tak sobecká! Prosím, můžeš mi promi-nout všechno to, co jsem ti řekla? Omlouvám se za ta strašná slova, za moji nedůvěru, moje pochybnosti.“ Díval se na ni, na její tiché zoufalství a srdce se mu sevřelo prudkým citem. Miluje ji, tolik ji miluje! Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi a sevřel ji do náruče. „Je to pryč, Nell. Neomlouvej se. To bych měl já. Netušil jsem. Měl jsem se ti ozvat.“ „Byla jsem tak strašně sama, Jacku,“ vzlykla.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226356

„Já vím. Prosím, odpusť mi to.“ „Myslela jsem, žes o mě nikdy nestál. Připadala jsem si tak… tak zbytečná. Můj život byl prázdný, nic nemělo smysl. Všechno jsem zka-zila.“ Objímala ho, jako by to bylo to jediné, na čem ještě záleží a po-lykala slzy. Chvěla se potlačovanými vzlyky, bolest v její duši byla tak nesnesitelná, rvala ji na kusy a zoufalství jí svazovalo hrdlo. Najednou se sotva držela na nohou, nebýt pevné opory Jackovy náruče, byla by se zhroutila. Všechno na ni dolehlo s nečekanou intenzitou, všechny emoce, bolest, smutek, lítost, všechny rozporuplné zmatené pocity. „Ššš, upokoj se, maličká. Už je dobře. Jsi tady a to je důležité. Jsi zase se mnou. Všechno zlé je pryč.“ Šeptal jí tichá slova, držel ji v náručí a na ničem víc nezáleželo.

Tiskla se k němu, choulila se v teple jeho objetí a po tvářích jí stékaly slzy. „Proč mi to udělal? Proč mi nic neřekl,“ vzlykla.

Nepřestával ji hladit. Cítil její bolest a trpěl za to, že ji způsobil tím, co neúmyslně prozradil. Přesto právě tahle pravda je konečně sblížila. „Litoval toho. Opravdu. Řekl mi to. Hned ten první večer u vás doma.

Neměl odvahu se ti tenkrát přiznat, bál se, že uděláš něco nepředvída-ného. Možná – kdybys věděla, kde jsem, kde mě hledat…

Takhle neměl jinou možnost, než mlčet. Pochop ho. Bál se o tebe, to je všechno. Nechtěl, abys byla nešťastná a žila v bídě.“ „Jako kdyby majetek byl všechno,“ zamumlala trpce. „Já vím. Odpusť mu, Nell.“ „Ach, Jacku,“ vzdychla, „tolik času jsme ztratili.“ „Máme ještě celý zbytek života,“ zašeptal jí do vlasů.

Vzhlédla k němu uslzenýma očima. „Opravdu?“ zeptala se s nadějí.

Usmál se a přikývl. „Opravdu.“ Vzdychla a opřela si znova hlavu o jeho rameno.

Objímal by ji tak třeba celou noc. Ale zítra je čeká dlouhá cesta a ona by měla teď spát.

Jen nerad uvolnil objetí a odtáhl se. Přesto ji stále držel kolem ramen a i ona nechávala své paže ovinuté kolem jeho těla. „Je čas jít spát. Je pozdě a ráno jedeme k Whiteovým.“ Unaveně přikývla a spustila ruce dolů. „Já vím. Ale stejně nejspíš neusnu.“ Bez tepla jeho náruče ji najednou roztřásl chlad. „Pojď. Alespoň si vlez do postele, jsi celá zkřehlá.“ Objal ji kolem pasu a Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226356