KNIHA PRVNÍ
98
kapky, omývající spadané kameny v příkopu!… Papír padá s línou, váhavou ladností, tone v jícnu temnoty jako krásná vzpomínka; a teď kop! buch! a znovu kop! a tři měkké šedé balvany přepadávají přes okraj a letí hluboko dolů do tmy, až se konečně ozve měkké sklíčené žuchnutí. Po dokončené práci ztrácí Hanumán zájem, štrachá se pryč k nějakému vzdálenému vrcholku svého království a začíná vyviklávat kámen. … Zatím, dole pod ním, můj otec spatřil, jak z temnoty vystupuje groteskní postava. Nic netuše o katastrofě, která se odehrála nahoře, pozoruje netvora ze stínu své zřícené komnaty: tvora v odrbaných volných kalhotách s démonickou ozdobou ve vlasech, papírovou ďábelskou maskou, která má na každé straně šklebící se obličej… vybraný zástupce Rávanovy bandy. Výběrčí. S bušícími srdci se tři podnikatelé dívají, jak přízrak, který jako by vypadl z venkovanovy noční můry, mizí do schodišťové šachty vedoucí k odpočívadlu; a po chvíli, v tichu prázdné noci, slyší ďáblovo nefalšované lidské klení. „Mátijebové! Eunuchové zavšivení!“… Nic nechápou, jenom vidí, jak se jejich bizarní tyran objevuje, řítí se do tmy, mizí. Jeho kletby… „Sodomiti oslů! Synové sviní! Hovnojedi!“… se nesou ve větru. A oni teď kráčejí nahoru a jejich duše propadají zmatku; Bhatt nachází cáry šedé tkaniny; Mustafa Kamál se sehne k zmuchlané rupii; a možná, ano, proč ne, můj otec zahlédne koutkem oka temnou siluetu rozčilené opice… a začínají tušit. A vzápětí jejich úpění a Bhattovy pronikavé kletby, které jsou ozvěnami ďáblových nadávek; a ve všech jejich hlavách zuří mlčenlivá bitva: peníze nebo gódám nebo gódám nebo peníze? Podnikatelé uvažují, v tiché panice, o této ústřední hádance – jenomže, i když ponechají peníze v plen lidem a psům, jak zarazí žháře? –, a nakonec je, aniž mezi nimi padne jediné slovo, přesvědčí neúprosný zákon peněžní hotovosti; chvátají po kamenných schodech, po trávě, polozřícenými branami a dobíhají – HLAVA NEHLAVA! – k příkopu a začínají cpát rupie do kapes, hrabou chňapou nabírají, nedbají na kaluže moči a shnilé ovoce a navzdory veškeré pravděpodobnosti věří, že dnes v noci – snad z boží milosti – právě dneska v noci nedá banda průchod své slibované pomstě. Jenomže, samozřejmě… … Jenomže, samozřejmě, věštec Rámrám se ve skutečnosti nevznášel ve vzduchu, patnáct centimetrů nad zemí. Matčin výkřik utichl; zaostřila zrak a všimla si malé poličky vystupující ze zdi. „Laciný trik,“ řekla si v duchu a dodala: „Co tady dělám, v téhle Bohem zapomenuté díře spících supů a krotitelů opic? Mám čekat, až se dozvím kdovíjakou hloupost od gurua, který levituje na dřevěné poličce?“
rushdie-deti1.p65
98
14.8.2009, 13:00
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226345