DOHODLI SE, ŽE SE VE DVĚ SEJDOU V CENTRU, v Muzeu hraček. Byla tam příjemná kavárna a herna pro děti. Sofie s nimi nechtěla, místo toho se vydala na návštěvu k jedné spolužačce, takže do muzea vyrazili jenom John, Grétka a Ellen spolu s Louisou a Astrid. Čím dál častěji se stávalo, že měl John na starosti jenom nejmladší dcery a starší děti měly vlastní program. Někdy dokonce zůstal jenom sám s Ellen, právě tyhle dny ho možná vyčerpávaly nejvíc. Ellen dokázala přímo mistrovsky zlobit a odmlouvat a často mu dokonale zničila pečlivě připravené plány, když kategoricky odmítla dělat, do čeho se s ní chystal pustit, nebo ztropila hysterickou scénu, právě když měli vyrazit z domu. Když se na ni pokoušel být přísný a vymezit jí nějaké hranice, často mu v tom zabránily staré výčitky svědomí, ten strašný hlas, který mu hlodal v nitru a nevynechal jedinou příležitost připomenout mu, že se k tomuhle dítěti přece stavěl negativně od samého začátku, že z Ceciliina těhotenství tehdy nebyl nijak zvlášť nadšený a spíš ho přepadal pocit podobný panice. Mohly snad takovéhle myšlenky, i když je nevyslovil nahlas, toho malého človíčka poznamenat? Bude snad Ellenino chování už navždycky jakousi citovou pomstou? Uklízel byt a snažil se přitom pesimistických myšlenek zbavit. Carl mu navrhl, ať zkusí nějaká antidepresiva, úzkostné stavy po rozvodu se prý můžou dostavit i o několik let později a člověk potřebuje pomoc i ve chvílích, kdy už ten nejhorší pocit ztráty zmizí. John se tomu však bránil, takhle o tom uvažovat nechtěl. Připadalo mu to nemužné, zdálo se mu, že by se tak vzdal sám sebe. Dospělý člověk zvládá svoje problémy bez chemických berliček, to už se naučil. Přesto si občas v podobných chvílích pohrával s myšlenkou, že by to zkusil. Třeba by mu ta tabletka ulehčila na duši? Bylo by to tak špatné, kdyby díky ní unikl těm věčným temným myšlenkám a stínům deprese? Bylo sice už po poledni, ale Marcus pořád ještě spal. John pootevřel dveře pokoje, kde byly zatažené závěsy, a poodhrnul pokrývku. Marcus zamumlal něco nesrozumitelného a obrátil se obličejem ke stěně. – Dobré ráno, nebo bych měl možná spíš říct dobré odpoledne, řekl John. – Je už spousta hodin, nejvyšší čas vstávat. – Jsem unavenej, ozvalo se zdušeně zpod pokrývky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226238
– S děvčaty za chvíli vyrážíme ven a nechci, abys celej den jenom tak proležel, nedal se odbýt John. – Ale já říkám, že jsem unavenej. – Když budeš spát moc dlouho, budeš ještě unavenější. – Nemohl bys mě prostě nechat bejt? Jdi pryč. John zavřel dveře a tiše si povzdechl. Díky setkání s Louisou se mu na to, co mu obvykle dělalo těžkou hlavu, podařilo zapomenout. Ellen projednou ochotně spolupracovala, a jen co dorazili na místo, odběhla spolu s Grétkou a Astrid a společně šplhaly po skákacím hradu a hrály si na schovávanou v bludišti. Louisa našla v útulné kavárničce volný stůl a John si stoupl do fronty k pultu. Dají si kávu a k ní i něco dobrého k jídlu. Rozhlédl se po ostatních rodinách, které si tuhle pošmournou březnovou neděli vyrazily s menšími i většími dětmi za zábavou. Muzeum hraček bylo přizpůsobené pro děti všech věkových kategorií, bylo tu oddělení s knížkami a komiksy a počítači, útulné koutky pro puberťáky, kteří sem, pokud projevili zájem, mohli dorazit spolu s rodiči, ale přitom si toužili dopřát chvíli klidu. Škoda, že s námi Marcus nechtěl, pomyslel si John. Před pár lety by něco takového ještě bylo možné. I tohle ho rozesmutňovalo, ta ztráta kontaktu, jakkoli byla přirozená a dokonce nutná. Jejich velká rodina byla dnes už jenom vzpomínka na to, jak se s Cecilií snažili zvládat přebalování, kojenecké láhve a utírání nudlí u nosu. V očích ostatních hostů v kavárně vypadají s Louisou určitě jako spořádaní dlouholetí manželé. A jak tak ve frontě čekal, až přijde na řadu a bude moct zaplatit dvě kávy a pro každého koláček s kardamomem, oddával se příjemným představám. Jak s Louisou společně vstávají, snídají, povídají si o obyčejných věcech, plánují, co budou dělat v létě. Už dlouho neměl pořádný vztah. Období, kdy byl s Nike, vnímal spíš jako jakousi nepatřičnou epizodu. Když zaplatil, posadil se ke stolku naproti Louise. Podívala se mu do očí a neuhýbala pohledem, dívala se na něj tak dlouho, až ho to zahřálo u srdce. – Díky, řekla, když jí podal její kávu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226238
– Spíš bych měl já poděkovat tobě, že jsi mě a děti dneska takhle vytáhla ven. Sám bych nejspíš nic vymyslet nezvládl. – Když je člověk s dětma sám, můžou být víkendy pěkně otravný. Zvlášť ten první rok pro mě bylo hrozně těžký sama něco vymýšlet. – Jak dlouho tahle fáze trvala? – Ani nevím… Možná celou tu dobu, než holky vyrostly. Nejspíš to bylo hlavně tím, že jsem byla pořád uvázaná doma. Vy se alespoň po týdnu střídáte. – Jak jsi to přežila? Louisa si zamyšleně zamíchala kávu. – Podruhé už bych to asi nezvládla, abych tak řekla. Nevím. Člověk dělá, co musí, neměla jsem jinou možnost. Musela jsem prostě brát jeden den po druhým. Někdy jsem večer brečela únavou, ale nezbývalo než počítat minuty, počítat hodiny. Vydržet do dalšího jídla. Do odpoledne. Do večera a do večerníčku, dokud děvčata neuložím do postele. Zvláštní ale bylo, že jsem si i potom, když ty dvě už usnuly, připadala pořád jako štvanec. Jako bych nikdy nedokázala úplně vypnout. – Musíš být opravdu silná, poznamenal John. Louisa se začervenala a sklopila oči. – Silná? Já nevím. Koneckonců od nás žen se přece čeká, že všechno zvládneme. Tahle síla, o který všichni mluví, je prostě jenom potřebná k tomu, aby člověk vůbec dokázal existovat. Usmáli se na sebe. – Podle mě si teď člověk tyhle věci, který se dřív děly úplně automaticky, jenom daleko víc uvědomuje, podotkl John, když dojedl další sousto koláčku. – Prostě se vidí jakoby zvenčí a přemejšlí, čeho vlastně dosáhnul. Jako by se pro mě z mojí rodičovský role stalo něco, v čem musím podávat určitej výkon. Dokud jsem byl s Cecilií, tak jsem to takhle nikdy nevnímal. – Protože jsi měl vedle sebe manželku, připomněla mu Louisa škádlivě. – Možná proto, že jsme na to byli dva, že jsme se na sebe mohli navzájem spolehnout. Když říkal ta poslední slova, upřeně se jí díval do očí. Jako by ve skutečnosti mluvil o něčem jiném, jako by jí položil nevyslovenou
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226238