Teď, když neležela pod jeho teplým pláštěm, na ni nemilosrdně zaútočil ranní chlad. Kůň ze spaní hrábl kopytem a Sanje nevěděla, co říct. Poprvé by uvítala prakticky cokoli, co by její drzý jazyk vyplodil, ale pro jednou – nic. „Já… vy… Do prdele práce, co to má znamenat?!“ „Kdo je Ker?“ zeptal se ležící muž hlasem, který znala od svého pajdavého, páchnoucího souputníka. Jenže pokud si dobře pamatovala, tenhle jí voněl tak, že by se nejradši okamžitě a bez otázek zavrtala nosem zpátky do jeho haleny a zůstala tak nejmíň měsíc. Jak je to možné? a proč ležel vedle ní? „Co je vám po tom?“ štěkla na něj nervózně. „Manžel?“ vedl si dál svou. Sanje se rozzlobila: „Co je vám do toho?! Já chci vědět, kdo jste vy!“ Pomalu se posadil a podle odrazu světla v jeho očích poznala, že ji pozoruje. „Můžeš mi říkat Ren.“ Kývla, ale obranný postoj neopustila: „A co jste… Proč jste…“ Věcně přerušil její koktání: „Celá ses třásla zimou. Jen jsem tě chtěl zahřát.“ Založila si ruce na hrudi: „A to takhle zahříváte na potkání každýho, kdo spí venku pod stromem?“ Uchechtl se a pomalu vstal. Nic neříkal, jen vykročil k Sanje, která okamžitě couvla. Narazila do koně a nohy se jí třásly tak, že se bála udělat další krok. Zastavil se u Sanje a lehce se naklonil ke koňské hlavě. Chytil kobylku za ohlávku a druhou ruku jí položil na kohoutek. Sanje se chtělo ječet. Nechala se chytit do pasti. Tenhle Ren se choval naprosto nepředvídatelně. A jeho blízkost ji zvláštním způsobem znervózňovala. Kde je sakra ten starý pajdavec, když ho člověk nejvíc potřebuje?! „Nejsem tu sama!“ vyhrkla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226226