Kouzelníkův únik z reality (Ukázka, strana 99)

jsem se snažil neuklouznout na mechem porostlých kamenech a praskajících klaccích. zvonek hrachor hadí mord kopretina elfí máslo červený leknín fousovec

O kopretinách a zvoncích už jsem slyšel, ale bez mobilu a internetu mi byl papírek celkem k ničemu. Neměl jsem ponětí, jak ty kytky vypadají. Podle Grety jsem nemusel nutně trhat právě tyhle. Mohl jsem volně improvizovat, ale bylo by podle ní skvělé, kdybych sehnal červený leknín, což byla zřejmě oblíbená květina té jinotvorky. Byl konec června a lekníny kvetou v červenci a v srpnu, ale s trochou štěstí jsem ho prý mohl najít. Kdybych se dostal k nějakému jezírku, kam hodně svítí slunce. Na zadní stranu papírku Greta nakreslila plánek, který mě měl k jednomu takovému dovést. Jejich domek na plánku označoval obdélníček.

Po několika stech metrech nešikovného bloudění cik cak mezi stromy a balvany jsem už neměl ponětí, kde se na té nanicovaté mapě vzhledem k domku nacházím.

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226176

16 Doma v Sundbybergu obvykle nepřemýšlím o tom, jestli je vzduch, který dýchám, čistý nebo ne. Člověka to zkrátka nenapadne. Je to prostě vzduch. Tady v Tivedenu mi však připadal hutný, sladký a vazký jako sirup. Zřejmě kvůli pryskyřici, pod jejíž přesládlou vůní se skrýval ještě těžký pach vlhkého a nakyslého dřeva. Navíc mi připadalo, že v ústech cítím pachuť borové kůry.

Zastavil jsem se a rozhlédl. Celý udýchaný, protože kaž­dý krok po nerovném terénu mě stál dost námahy. Les byl tmavý a zahalený oparem, i teď uprostřed dne. Měkké šumění přikrývalo mě i moje okolí jako deka.

Začal jsem mít pocit, jako by mě někdo pozoroval.

Greta mi řekla, že ta jinotvorka si mě zřejmě bude hlídat, a s Gun­narem mi vysvětlovali, že když uvidí, jak sbírám květiny, třeba ji napadne dát mi s neštěstím na chvíli pokoj. Tak aspoň zněla jejich teorie.

Sáhl jsem si na čelo. Na prstech se mi neobjevilo nic černého. Usoudil jsem, že to je pozitivní. Pocit, jako by mě někdo sledoval, zesílil. Otočil jsem se. Byl jsem připravený, že spatřím „holčičku“ v bílých šatech vyhlížet zpoza stromu. Nebyla tam však, aspoň jsem ji neviděl. Zato jsem objevil, že na místě, přes které jsem právě prošel, rostou jakési žluté květiny. Nechápal jsem, jak jsem je mohl přehlédnout, a několik jsem jich natrhal. Pokračoval jsem ve svém namáhavém putování přes všechny možné překážky čím dál hlouběji do lesa.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226176

Ještě než jsem vůbec vyrazil, Greta se ke mně před karavanem náhle otočila. „Mohl byste nám říct o něčem, za co se stydíte?“ „Stydím? Jak to myslíte?“ „Budete tu bydlet přes víkend, a tak bychom vás rádi trochu víc poznali. Když slyšíte, za co se člověk stydí, hodně se toho o něm dozvíte.“ „Aha, já ani nevím. Za co se stydíte vy?“ „Já se stydím za to, že jsem řekla, že roláda s mrkvovým pyré, kterou Gunnar upekl, je moc dobrá, i když jsem si to nemyslela,“ odpověděla Greta. „To byl hodně nevydařený pokus a já se stydím, že jsem nepoznal, že Gretě nechutná, a upekl jsem další,“ doplnil Gunnar. „A jéje, taková patálie, neuvěřitelné, že ještě pořád bydlíte spolu,“ poznamenal jsem a bylo mi jedno, že to zní sarkasticky. „Každopádně jsme se naučili jeden druhému lépe rozumět,“ pravila Greta a vřele se na Gunnara usmála. „A že je potřeba nebrat na lehkou váhu, co se do rolády hodí a co ne,“ dodal Gunnar, hluboce ponořený do mystérií rolád. „Myslel jsem, že to bude chutnat jako mrkvový dort, ale bylo to takové divné.“ „Další věc, za kterou se stydím, je, jak špatně jsem jednala s Gunnarem, když jsme byli mladí a zjistili, že nemůžeme mít děti,“ sepjala Greta ruce. „Chyba byla na mojí straně, ale odmítala jsem to přijmout, schovala jsem výsledky testů od doktora a obviňovala Gunnara. Když si vzpomenu, jak jsem byla nespravedlivá, cítím se opravdu mizerně.“ Gunnar Gretu objal.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226176