se vysvobodit z pasti, kterou na mě nastražil Teren Santoro ve snaze přinutit mě zradit své nové přátele. Udělala jsem chybu. Důvěřovala jsem příliš mnoho a příliš málo zároveň. Ale u bohů, tolik jsem se snažila. Dala jsem do toho všechno. Vždycky jsem dělala, co jsem mohla, a přesto to nějak nestačilo. Všem bylo jedno, co dělám. Pokaždé se ke mně obrátili zády. Proč já nedokážu být taková? Proč já nemůžu být otec, který odmítá lásku své dcery? Proč já nemohu být hlavní Inkvizitor, který rád přilíží, jak jeho prosící oběti hoří u kůlu? Proč já nemohu být tím, kdo se stane přítelem osamělé, ztracené dívky, a pak ji odvrhne? Proč já nemohu být tím, kdo udeří jako první, kdo udeří tak nečekaně a s takovou zuřivostí, že se moji nepřátelé přikrčí hrůzou při pouhém pomyšlení, že by na mě zaútočili? Co je tak skvělého na tom, být dobrý? Jeden z žoldáků mi pohlédne do očí. „Bílá vlčice,“ vypraví ze sebe šeptem. Hledím do jeho velkých očí. To, že poznal moji moc a zná mou přezdívku, by mě dříve vyděsilo – někteří se dozvědí, že jsem byla tady, a mnozí po mně půjdou. Ale já se nebojím, vůbec ne. AB vědí, kdo tohle udělal, a aB se zpráva o tom donese do Kenettry. „Můžu ti dát víc, než ti kdy dal on,“ řeknu a kývnu k tělu Nočního krále. Nad námi se ozve hvizd. Prudce zvednu hlavu a uvidím Magiana sedět na vrcholku zdi. Zamračí se a pak nám hodí lano. Sotva si stihnu zakrýt obličej pažemi, než mě jeho konec zasáhne. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226045
„Ty nám pomáháš?“ zavolá na něho Violetta ze svého místa u zdi. Magiano položí něco na vrchol zdi a provaz k tomu přiváže. „Pomoc je silné slovo na to, co dělám,“ křikne, než zmizí. Několik žoldáků se už probralo z transu a teK tasí zbraně a vrhnou se po nás. Reaguji jediným způsobem, který mě napadne. Přehodím přes nás závoje neviditelnosti a popadnu provaz. Violetta se ho chytí také. Jakmile to uděláme, lano sebou prudce trhne nahoru do vzduchu. Žoldáci pod námi se zarazí a my vylétneme k vrcholku zdi a vytáhneme se na ni. Violetta se dostane nahoru jako první a pomůže mi přelézt na druhou stranu. Seskočíme dolů a několikrát se překulíme, než se vyhrabeme na nohy. Vně sídla se k nám rozběhnou další vojáci. Cítím, jak mi náhle dojde energie, a můj závoj nad námi zabliká a zmizí a nechá nás odhalené. Kolem ramene mi proletí šíp a škrtne mi o rukáv. Rozběhneme se do stínu nejbližší uličky, ale vojáci nás pronásledují. Chystají se nás odříznout. Náhle za námi vyroste iluze – cihlová zeK, na pohled stejně pevná jako skutečná. Vojáci vyděšeně vykřiknou. Violetta se polekaně ohlédne zpátky a pak se podívá na sebe. Jsme neviditelné. Nad hlavami nám opět hvízdne Magiano. Napodobuje nás, uvědomím si. A chrání nás. Zatímco běžíme bludištěm úzkých uliček, Magiano za námi dál vytváří rychlé iluze a zpomaluje vojáky, dokud jejich kroky neznějí daleko za námi. Pádíme průchody plnými kouře a pytlů s kořením a slyšíme volání trhovců splývající kolem nás v jeden dlouhý tón. Lidé polekaně křičí, kdykoliv do nich narazí naše neviditelné postavy. Běžíme dlouho, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226045
dokud konečně neodbočíme z úzkých tržišB do tiché ulice, kde není nic než šňůry s mokrým prádlem visícím nad našimi hlavami. Magiana není nikde vidět. Svezu se po zdi a zůstanu sedět s koleny u brady. Spustím hlavu do dlaní. Violetta udělá totéž. Na čelech se nám perlí pot a přerývaně dýcháme. Nemůžu se přestat třást. Hrůza, která zachvátí člověka před smrtí, je jednou z nejsilnějších vln energie, jaké mohu cítit, a smrt Nočního krále mě teK dostihne. Chci se po něčem ohnat, po čemkoliv, ale ovládnu se a snažím se zpomalit dech. Uklidni se. Před sebou mám šokovaný výraz Nočního krále, kaluž krve okolo něho. Přehrávám si tu scénu znovu a znovu. Myšlenky mám rozmazané. Mého ramene se dotkne Violettina ruka. Váhavě zatahá za mou sílu, žádá o povolení mi ji vzít, pokud si to přeju. Zavrtím hlavou. Ne, na tohle si musím zvyknout. „Něco jsi slíbila,“ řekne mi. Překvapeně k ní vzhlédnu. Přimhouří oči a já v ní cítím sílící zlobu. „Žádný slib jsem neporušila,“ odpovím. Violetta mi sundá ruku z ramene a zatne zuby tak pevně, až se mi zdá, že si zlomí čelist. „Řekla jsi, že nikoho nezabiješ. Že je chceš jenom vyděsit a ukázat své schopnosti.“ „Řekla jsem, že ty nikoho nezabiješ,“ odseknu a utřu si pot z čela. „Nemusela jsi to udělat.“ Violettin hlas je teK ostrý jako břitva. „TeK nás budou lovit po celém Merroutasu. Uzavřou přístavy, tím jsem si jistá. Jak se odsud dostaneme? Proč jsi to udělala?“ „Ty myslíš, že by nás nepronásledovali, kdybychom Noč102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226045