jak to myslim.“ A oblaka pudru, oslepující záblesky sklovinových parkánů, osvobozené medvědice, oběti vlkodlaků, uliční směsky vůní Paříže, Londýna, New York City, Říma a Ázerbájdžánu, nemýlily-li se jejich nosy, se ztrácely v davu jako povídačky vyvražděných národů ve zmírajících šepotech masových hrobů. Tak. „A co taková samotinká vdovička?“ A odpovědí je kletbou nakažené: „Moc veselá, za sklopenýma vočima kus zšeřelýho bytu, prázdnýho jak v duši, její a pak i mojí, to nechci, kašlem na to, nejsem žádnej šašek.“ Dobrá, a další doporučení a kritika: „Moc velkej zadek, zalehla by mě, má zlý voči, chodí jak v manéži, ale né jak krasochodkyně, cihla v hlavě asi, vidíš ten tupej výraz a ustupující bradu? Hele, poslyš, já na ty ženský seru, dem pryč.“ Hbitá ruka čárá na a ukazuje cosi. Odvěta je zhruba takováto: „Ne, nemam na to.“ Nedívá se přitom Hrdinovi do očí, zatajuje pravou tvář Kletby, maskuje se náhodnými nehodami svých milenek, odvrací se a v kalhotách trenýrkách se kroutí cosi připraveného k uštknutí. Čeho se stal Náš obětí? Telefonních společností, které mají pod palcem kurvy – a ty, kryté imunitou, za tělo dávají kredit, protože jsou závislé na sexu, nejí, pijí jen sperma, jen šoustají a spí. Dojnice. Některé mají zavřená víčka nalíčená tak, aby to vypadalo, jako že jsou vzhůru, je to pak nasáklé těžkým odérem nekrofilie. K jedné takové Hrdina zašel. Nevinný novinový inzerát. Když Mu otevřela, svraštil obočí dosud nepoznanou tísní, protože takové to je, když je před první souloží, v mozku je ticho jak před bouří, sevřené hrdlo a přidušený pozdrav. Vešel dovnitř. S úsměvem Mu podala smlouvu, na které stálo: Prohlašuji, že se jmenuji (vytečkovaný prostor pro podpis), že bydlím (tam a tam), číslo účtu (takové a makové) a že souhlasím s doživotní spoluprací s firmou (razítko), podle paragrafu (XY) mám právo (atd.), podpis zákazníka (v levém dolním rohu),
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225799