2. Antika a mýtus
Ale i tak bych chtěl, den ze dne jsa roztoužen stále, opět přijíti domů a spatřit den návratu svého.“124 Co odpovíme moderním materialistům, kteří v mytických básních postrádají věrohodný časový rámec a upozorňují na to, že dvacet let po odjezdu svého manžela je Pénelopé skoro stařena? Řekneme, že Odysseia je mnohem složitější než ve svém doslovném významu a že s tím vším už se v eposu počítá: Nápadníci se o královnu středního věku ucházejí z prospěchářství, a Odysseus si uvědomuje, že čas dělá vrásky. I když projevuje nymfě Kalypsó úctu, nevyhýbá se pravdě: Nevrátím-li se tam, kam patřím, co mi bude platno tvé věčné mládí? Chci svou manželku. Jak by jej mohla zlákat nesmrtelnost, kterou mu slibuje Kalypsó? To přece není posilující dar, ale svod, jenž oslabuje; spočívá ve zrušení času a kontinuity rodinného řádu (oikos, odtud oikonomia, řízení systému, hospodaření) a v neustálém odkládání konfrontace se samozvanými nápadníky. Odysseus se k bohyni obrátí zády, především se ale odvrací od přelétavé mužské fantazie. Také při vyprávění o strázních své cesty přizná králi Fajáků upřímně, co pro něj Kirké a Kalypsó znamenaly. Jistě, nezmiňuje se, kolik s nimi zplodil dětí (jak činí Hésiodos, kronikář mytického světa),125 ale začíná výčet svých neštěstí těmito dvěma svůdnými pastmi. Má k tomu důvod. Strašlivý Kyklóp jej věznil jen dvě noci, ale Kirké celý rok a Kalypsó sedm let. „Kalypsó, bohyně jasná, mě sice zadržovala ve své jeskyni duté, neb chtěla mě za muže míti, rovněž i aiajská Kirké mě držela silně v svém domě … chtěla mě za muže míti, avšak nemohly přec mé srdce mi přemluvit v hrudi, neboť nad rodnou zem a rodiče na světě není sladšího nic, byť někdo i dům měl bohatství plný v cizích krajinách někde, jsa od svých rodičů vzdálen.“126 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225777