2. Antika a mýtus
Ale i tak bych chtěl, den ze dne jsa roztoužen stále, opět přijíti domů a spatřit den návratu svého.“124 Co odpovíme moderním materialistům, kteří v mytických básních postrádají věrohodný časový rámec a upozorňují na to, že dvacet let po odjezdu svého manžela je Pénelopé skoro stařena? Řekneme, že Odysseia je mnohem složitější než ve svém doslovném významu a že s tím vším už se v eposu počítá: Nápadníci se o královnu středního věku ucházejí z prospěchářství, a Odysseus si uvědomuje, že čas dělá vrásky. I když projevuje nymfě Kalypsó úctu, nevyhýbá se pravdě: Nevrátím-li se tam, kam patřím, co mi bude platno tvé věčné mládí? Chci svou manželku. Jak by jej mohla zlákat nesmrtelnost, kterou mu slibuje Kalypsó? To přece není posilující dar, ale svod, jenž oslabuje; spočívá ve zrušení času a kontinuity rodinného řádu (oikos, odtud oikonomia, řízení systému, hospodaření) a v neustálém odkládání konfrontace se samozvanými nápadníky. Odysseus se k bohyni obrátí zády, především se ale odvrací od přelétavé mužské fantazie. Také při vyprávění o strázních své cesty přizná králi Fajáků upřímně, co pro něj Kirké a Kalypsó znamenaly. Jistě, nezmiňuje se, kolik s nimi zplodil dětí (jak činí Hésiodos, kronikář mytického světa),125 ale začíná výčet svých neštěstí těmito dvěma svůdnými pastmi. Má k tomu důvod. Strašlivý Kyklóp jej věznil jen dvě noci, ale Kirké celý rok a Kalypsó sedm let. „Kalypsó, bohyně jasná, mě sice zadržovala ve své jeskyni duté, neb chtěla mě za muže míti, rovněž i aiajská Kirké mě držela silně v svém domě … chtěla mě za muže míti, avšak nemohly přec mé srdce mi přemluvit v hrudi, neboť nad rodnou zem a rodiče na světě není sladšího nic, byť někdo i dům měl bohatství plný v cizích krajinách někde, jsa od svých rodičů vzdálen.“126 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225777
Luigi Zoja: Soumrak
otců
Zmiňuje zde svou manželku? Ne, mluví jen o rodné zemi. Odysseus neodmítá jiné ženy kvůli Pénelopé jako osobě, ale kvůli neosobní touze po návratu: nostos,127 slovo, z něhož všechny jazyky odvodily „nostalgii“. Odysseova řeč však vyjadřuje ještě něco důležitějšího. Pénelopé stojí přirozeně uprostřed toho řádu a té země, do nichž se chce Odysseus navrátit. Je to ale otcovský řád, jehož se Odysseus neustále dovolává. Jeho refrén zní: Vrať se do země otců! Mluvíme o „otčině“ – patria –, ale zapomněli jsme, co se tím slovem míní. Řecky se „otec“ řekne pater (z kořene pa-: vlastnit, živit, poroučet). Patria nebo patris gaia neznamená „má země“, ale „země mých otců“. Vlast nepatří mně, ale otcům. A já náležím vlasti, jen pokud patřím mezi otce. Má fyzická osoba je s konkrétní zemí spojena metafyzickým poutem: otcovskou ideou. Odysseus proto neputuje ke své ženě, ale ke své otčině, to jest tam, kde od nepaměti žili otcové a kde zůstanou otci navždy. Celá Odysseia je prostoupena varováním: Běda tomu, kdo zapomene na zemi otců! Když Odysseus po dvou dnech a nocích zápasu s vlnami konečně dosáhne spásného břehu, básník použije příměr, jehož dvojí smysl nemohl Řekům ujít: Spatřit pevninu znamená pro ztroskotance totéž, co pro syny pohled na otce, který se uzdravil z těžké nemoci.128 Otec je síla i mírnost, společenství i země, disciplína i výživa: je otcem a matkou zároveň. Vytoužený břeh tedy není, jak bychom dnes řekli, matkou Zemí, ale novou částí všezahrnujícího otce. Jaké místo má v tomto uspořádání Odysseův syn Télemachos? Na samém začátku, jakoby programově, Odys seia prezentuje svou hierarchii hodnot. Télemacha popisuje jako prázdnou nádobu. Syn si nedokáže představit otce, po jehož ochraně touží.129 Odysseus mu chybí reálně 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225777
2. Antika a mýtus
i mentálně. Télemachos stále čeká; ne tak na skutečného muže, kterého si nepamatuje, neboť Odysseus odešel záhy po synově narození, jako na svou představu ušlechtilého a obdivovaného otce.130 Pouze jeho královský původ – i ten nepřímo vyjadřuje novou instituci otcovství – jej brání před vnějším světem, protože Télemachos je vykořeněný chlapec, společenská troska. Odysseus zanechal synovi, co jen si princ může přát: palác, bohatství, dobrou matku, přátele a spojence, právo na trůn. Ale Télemachos je sirotkem existenciálního řádu. S daným stavem věcí lze pohnout jediným způsobem: Bohyně Athéna v podobě mužských postav Télemachovi radí a vede jej. První knihy eposu, připojené možná až později, tvoří takzvanou Télemachii: Vyprávějí o Télemachově cestě od Pénelopy k Odysseovi, především ale o jeho symbolické cestě od dětství k mužnosti. Proces zrání a iniciace syna je bludnou cestou srovnatelnou s putováním jeho otce: Télemachos hledá otce ve vnějším světě a setkává se s jeho obrazem ve vlastním nitru.131 Mnoha tisíci verši132 Télemachie učí ztraceného syna slavit ritus ztraceného otce. Lze vydedukovat, že tato část Odysseie, ačkoli se nachází na začátku, byla připojena až po dokončení díla – nejprve přece přichází otec, pak syn. „Kéž bychom mohli my lidé dle přání všeho si volit, nejdřív bych návratu den si vyvolil pro svého otce,“133 poznamenává Télemachos. Tehdy Odysseus převlečený za žebráka odloží hadry a dá se mu poznat. Zdá se, jako by Homér myslel na dnešní dobu a varoval: Otec nikdy nezmizí úplně, ale nevěřte, že jej naleznete mezi chvástavými chlapy. To jsou ti věčně nedospělí ženichové. Otec by mohl být naopak někdo skromný a trpělivý, kdo přežil války a bouře. Manželka, syn, přátelé, sluhové, pes – ti všichni se jako 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225777