Udinští si brzy uvědomili neblahé následky roztržky s patriarchou a vyslali k němu poselstvo, které ho mělo poprosit o odpuštění, ale současně na něm také žádat povolení, aby se Federico di Savorgnano mohl vrátit do města.400 Také Gemona se pokusila urovnat malanconiam, která vládla mezi patriarchou a Udine.401 Do věci se následně vložila Benátská republika znepokojená vnitřním konfliktem v patriarchátu a pověřila svého zkušeného diplomata Gabriela Ema, aby zde působil jako arbitr.402 Brzy nato byla mimo jiné za účasti převora Augustina Brněnského a generálního vikáře in spiritualibus Markvarta z Randecku, stejnojmenného synovce někdejšího patriarchy, uzavřena dohoda, která zavazovala Udinské vyplatit Janovi 4000 zlatých, zatímco Federico mu měl navíc uhradit ještě další 2000 výměnou za odstoupení hradu Savorgnano.403 Patrně bezprostředně poté do Udine triumfálně vtáhl Federico di Savorgnano, který zde byl – podle Giovanniho Ailiniho – uvítán, „jako by přišel Bůh“.404
Zavraždění Federica di Savorgnano Navzdory uzavřeným dohodám byla vnitřní situace v patriarchátu stále napjatá. Zdá se, že došlo k ještě výraznější polarizaci znepřátelených frakcí a na stranu Federica di Savorgnano a Udine se přidala část šlechty, zatímco Gemona a Venzone podporovaly patriarchu. V tu dobu se navíc Jan dostal do konfliktu s Bondim, opatem kláštera Moggio. Nevíme, co 400 BCU,
FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5429 (13. listopadu 1388). Srov. M arGiovanni di Moravia, s. 126. 401 BCG, ACG, Quaderni dei Massari, b. 415, fol. 28r (20. listopadu 1388). 402 To vyplývá ze zápisu in BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5436; Annali del Friuli, VI, s. 18 (24. prosince 1388). Příslušný záznam v registrech benátského senátu se však nepodařilo objevit. K osobě Gabriela Ema viz Gullino, Emo, Gabriele. 403 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5433 (23. prosince 1388); 5437, 5438 (26. prosince 1388). Na vyplacení oněch 4000 zlatých si později Udinští stěžovali: Capitula contra patriarcham Johannem, čl. 4. Události shrnují M archesi, Giovanni di Moravia, s. 126; Paschini, Storia del Friuli, s. 637; k Markvartovi viz tamtéž, s. 657, pozn. 41; T ýž , I vicari generali, s. 13; Atti della cancelleria, s. 239, pozn. 2. 404 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217: „Adhuc sui rectores regebant, et dominus Federicus requisitus per populares venit in Utino. Qui assumptus est per omnes cives, ac si Deus venisset“; stručněji Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16, či spíše UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, fol. 37r–v: „Tandem dominus Fredericus cum concilio amicorum Buriensium, civium Utinensium, Buriensium vicinorum fere omnium reversus est in terram Utini cum magno comitatu“; s drobnou nepřesností též in P revité-Orton, Un manoscritto, s. 97. Buttrio byl jeden z udinských rodů; viz tamtéž, s. 102, pozn. 11. chesi,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225720
přesně bylo konkrétní příčinou sporu, ale lze se domnívat, že měl co dočinění s opatovým postojem v Janově konfliktu s Udinskými, neboť Bondi stál na straně města. Tyto neshody měly skončit skandálním chováním patriarchy, který údajně nechal opata oloupit a uvěznit. Bondi byl propuštěn až na nátlak svého bratra Bartolomea degli Oliari, florentského biskupa a později kardinála podporovaného Florentskou republikou, která neváhala rozeslat přímluvné listy za Bondiho osvobození do Benátek i samotnému patriarchovi.405 Na žádost Udinských sem Benátská republika, stále usilující o klid v patriarchátu, počátkem února znovu vyslala svého diplomata Gabriela Ema, který měl zprostředkovat usmíření obou stran.406 Než však mohla být uzavřena jakákoli dohoda, Federico di Savorgnano byl 15. února 1389 v Udine úkladně zavražděn. Základní průběh samotných událostí lze na základě kronik a dalších pramenů poměrně dobře sestavit: celé dění se mělo konat na pozadí jakýchsi oslav či spíše turnaje (hastiludium), které se v tu dobu konaly v Udine. Ráno zmíněného dne se Federico nacházel v kostele Santo Stefano, rodové kapli poblíž svého paláce. Přímo v době mše pak do kostela vtrhla skupina vrahů, kteří Federica, jenž měl s sebou pouze několik osobních strážců, zavraždili, načež uprchli z Udine. Zpráva o tomto činu se po městě rychle roznesla a vyvolala doslova erupci nenávisti, která se obrátila především proti Federicově nevlastní matce Elisabettě. Měšťané ji vyvlekli z kostela, kam se uchýlila, a na náměstí ji spolu s dalšími dvěma údajnými komplici popravili. Později byl navíc oběšen místní notář Geronimo, považovaný za jednoho z viníků, a bylo zabito několik straníků patriarchy. Hned po vraždě byli vysláni poslové se zprávou o Federicově
405 Oba
listy florentské rady ve prospěch Bondiho in ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 21, fol. 74v–75r (25. prosince 1388). List do Benátek vydán in Italia sacra, III, s. 160, kde je však chybně datován do roku 1378. Události expresivně líčí především Capitula contra patriarcham Johannem, čl. 30; dále viz Battistella, L’abbazia di Moggio, s. 54 – 55, který uvádí některé další prameny. 406 ASVen, Senato, Misti, reg. 40, fol. 147v: „Cum inter reverendissimum dominum patriarcham Aquilegiensem et dominum Federicum de Savorgnano et alios castellanos quam plures patrie sint multe differentie et divisiones, ex quibus sequi possent multa mala, et pro honore nostro faciat procurare concordium inter eos, quia recurrerunt ad nos tamquam ad solam spem suam“ (5. února 1389). Srov. Cogo, Il patriarcato d’Aquileia, s. 301. Viz též list dóžete, v němž Janovi doporučuje klidné vyřešení sporu s Bondim, in BNM, cod. lat. XIV, 101 (= 2804), č. 108; regest in Zur Geschichte der Patriarchen, AfÖG 4, 1854, s. 518 – 519 (6. února 1389), a rozhodnutí udinské rady ohledně jednání s Cividale in BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5448 (19. ledna 1389).
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225720
smrti k patriarchovi, benátskému dóžeti, jednotlivým městům a zemské šlechtě, přičemž byla vypsána odměna za dopadení pachatelů.407 Kdo stál za zavražděním Federica di Savorgnano není zcela jednoznačné. Historická tradice a stejně tak i většina literatury přisoudila vinu za atentát patriarchovi Janovi.408 Nutno říci, že ne neopodstatněně. Animozita mezi ním a Federicem byla dobře známa, což mimo jiné ilustruje i jemu přisuzovaný (třebaže zřejmě smyšlený) výrok: „Je třeba, abych buď já zabil Federica, nebo on mě.“409 Zásadním faktem je však prokazatelná účast řady členů Janova dvora na atentátu. Podle Ailiniho to byl konkrétně jeho český stolník (senescalcus), příbuzný Elisabetty, Enrico Bleon di Fagagna, který měl být v té době jmenován maršálkem, Marco di Fagagna a dále Francesco a Andrea Nascinguerra di Savorgnano z Cividale.410 Jiné soudobé prameny pak navíc uvádějí některé další osoby pravděpodobně českého původu (zde ovšem tradičně označeny jako „Němci“), rytíře Zdeňka a jakéhosi Aleše, Zbucha (?) a další.411 V tomto kontextu by tuto politickou vraždu bylo možné chápat jako Janův poslední zoufalý krok poté, co všechny ostatní snahy selhaly, s cílem přivést rebelující 407 Z narativních
pramenů události nejpodrobněji (ovšem velmi tendenčně a ve vztahu k Federicovi téměř hagiograficky) líčí Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1218 –1220; dále Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16; Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84, a nepříliš důvěryhodně také Capitula contra patriarcham Johannem, čl. 9. Diplomatické prameny se nacházejí in BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5453 (15. února 1389); 5454, 5455, 5456, 5457, 5458 (17. února 1389); 5459 (18. února 1389). O násilném konci Elisabetty hovoří též svědectví Václava di Spilimbergo tamtéž, LIII, č. 5419; Vollo, I Savorgnani, appendice, s. 253 –256 (1412). Z bohaté literatury k atentátu viz Cogo, Il patriarcato d’Aquileia, s. 301–303; M archesi, Giovanni di Moravia, s. 126 –128; Paschini, Storia del Friuli, s. 637–638; Leicht, La giovinezza di Tristano, s. 16 –18; Cusin, Il confine orientale, I, s. 175 –176; Casella, I Savorgnan, s. 25 –26; S chwedler, Moravia (di) Giovanni, s. 573 – 574. 408 Není možné na tomto místě vyjmenovávat všechny kroniky a pozdější spisy týkající se této události. K tomu viz především kapitolu Historická paměť a literaturu citovanou v předchozí pozn. 409 Capitula contra patriarcham Johannem, čl. 5: „Dicebat enim ipse: ,Necesse est, quod ego aut occidam Federicum, aut quod ipse me occidat‘“; M archesi, Giovanni di Moravia, s. 127. 410 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217–1218; srov. Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16. 411 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5454: „…Sdenchus miles, Senchus, Dox [sic!], Ales, Sbuoch Theutonici…“ (17. února 1389). Capitula contra patriarcham Johannem, čl. 9, zmiňují Janova maršálka, komořího a dva ochutnávače jídla a pití. Rytíře Zdeňka jako příbuzného Elisabetty výslovně uvádí Nicoletti in Annali del Friuli, VI, s. 35: „…Sedenco cavalier Boemo, suo attinente…“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225720