Otočil se a v mžiku se rozplynul v davu. A zdálo se, že plameny tímto gestem znovu nabraly na síle. „Tak si vezmi vědro a běž jim pomáhat, ty soudruhu!“ poslal za ním ještě Karel srdnatě. „Nech toho, ty osmej statečnej, bobříky odvahy se tady rozdávat nebudou.“ „O bobříka, myslím o bobříka odvahy, mi nejde,“ ohradil se Karel, „na toho byl totiž v naší rodině pan bratr. To byl náš hrdina z osmačtyřicátýho. A názor snad vyjádřit smím, ne?“ Ještě chvíli sledovali mlčky celé to ohňové divadlo. Pak ho Eva vzala za ruku a lehkým pohybem vybídla k odchodu. Když došli k řece, ucítili, jak od ní táhne chlad. Noci už moc nezbývalo. Karel sundal svou vojenskou blůzu a beze slova ji přehodil Evě přes ramena. „To je dobrý, jsem zvyklá.“ „Ale ne na průstřel levé plíce,“ zašťoural prstem do lehce ožehnuté dírky v náprsní kapse, která se nyní nezvykle, ale půvabně nadmula. „Karle,“ řekla důrazně a ucukla, „nechovej se jako puberťák.“ „No dovol, jako puberťák?“ popadl ji za obě ramena, „ten by tě tu už dávno zulíbal, neřkuli přehnul přes zábradlí nad řekou. A já jen nemotorně pátrám po kulce vietkongu, kterou nikdy nenajdu a z které mi zbyla jen tahle nábojnice.“ Rozhrnul košili na prsou a vzal mezi prsty ošoupanou nábojnici pověšenou na koženém řemínku. „Nenajdeš, protože zůstala v srdci toho chudáka, co první vyfasoval tvoji bundu.“ „A co uvízlo v srdci tobě?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225719