Život byl tak nespravedlivý! Nemohli jste současně všechno zničit, a přitom žít jako král. Proto ta pole. Ta, která jsem zaregistroval podél stopy, co za sebou zanechávalo město, už byla sklizená, ale te" jsem viděl kukuřičné lány se zralými klasy připravenými ke sklizni. Pracovali na nich ve velkém množství lidé, a přestože byl začátek jara, už sklízeli. „Zase Větrobouře?“ zašeptal jsem Abrahamovi, který kráčel vedle mě. „Ano,“ odpověděl. „Její déšS má za následek superrychlý růst čehokoliv po celém městě. Novou úrodu můžou sklízet každých deset dnů. Lidi se s ní pravidelně pohybují pár dní před městem a osívají. Ona pak zalévá. Pracovní síly cestují napřed a starají se o pole a pak, až je město dožene, se k němu přidají. Jo, a měl bys mít skloněnou hlavu.“ Sklopil jsem oči a zaujal onen starý známý postoj – i s prázdným výrazem – člověka, který žije pod nadvládou Výjimečných. Do Megan musel Abraham šSouchnout loktem, zrovna se vzdorovitě dívala do očí strážkyně, kterou jsme míjeli. Žena měla pušku na rameni a na rtech úšklebek. „Pokračujte dál do města,“ promluvila ta žena a ukázala puškou na Ildithii. „Jestli se bez dovolení dotknete jediného kukuřičného klasu, zastřelíme vás. Když budete chtít jídlo, promluvte si s dohlížeči.“ Jak jsme se přibližovali k městu, získali jsme doprovod. Šlo o muže s klacky u pasu. Pod jejich pohledy jsem se cítil nepříjemně, ale držel jsem oči sklopené. Tak jsem alespoň mohl sledovat, jak se postupně proměňuje krajina. Nejprve to byla tenká krusta. Jak jsme se ale blížili, postupně houstla, až jsme nakonec šlapali na skutečnou kamennou sůl. Čím jsme byli blíž, tím větší kus jsme míjeli – náznak, že tu začínají růst budovy. Bělošedá barva soli byla protkána nejrůznějšími vrstvami. Vypadaly jako barevné stužky, jako zamrzlý kouř. Kámen měl jasně viditelnou texturu, až mě to nutilo třít kameny mezi prsty a vnímat je hmatem. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225660