Stará konfese
Jsem už notně utrmácený hledač skutečností tak prostinkých, že by je snadno pochopilo dítě, a přece natolik zapomenutých, ano potlačených, že sám se s nimi setkávám jen s největší námahou a cestami svízelných oklik intelektuálních, či chce-li tomu slina světa, psychopatických. Sám konečně jsem ochoten uznat, že ne lze dnes citlivému člověku, za kterého mě lichometně označilo několik nadobro bezcitných přátel, proplout životem se starofaraonským držením těla k spokojenosti tehdejšího obřadného pozdravu „kéž je věčně živ, zdráv a svěží“ či aspoň novodobě sportovně a krejčovsky fit k výnosné radosti svým případným manažerům, bez drobných dosud možná, ale i tak již zpečeťujících příznaků povšechného ztroskotání. Celoživotní kolotání kol stále týchž několika úskalí záhadně zkázonosné, magneticky neodbytné jantarové hory, výrazová posedlost stále jen jednou věcí, kterou označil před půlstoletím známý evropský lyrik jako monomanii, rytmické vyměřování uzavřeného světa bez úžin a bez sirén jen svody vlastních nekonečně skoro lomených ozvěn, slepeckou holí hrobově malé a zatuchlé kobky, vždy někde u půdy nebo u sklepa, nikdy ne ve středních polohách řádných bydlišť, nikdy ne v obecném, všemi uznaném jazyce, neviditelný, heroismu a potlesku zbavený, ženami ostrovů neodměňovaný a stáložárností krbu Penelopina nepodporovaný spor s osudem, jenž předem vylučuje ze hry všechny polobohy, všecky Odyssey, a zanechává přesvědčivě lidské ruiny. Často jsem se ptal, co je to doopravdy za hru, zábavná přespříliš, jak vidno, nebývá, a kdy jsem si mohl být skutečně jist, že jsem, alespoň ve svém rozbití, tak přesvědčivě lidský? Vydal jsem se kdysi za uměním a skončil jsem, obávám se, v duševní samovazbě. Toužil jsem po pravdivé, radostně tepající, nezištné duchovní obci a rozeznával jsem brzy všude nevěstčí úlisnosti tržního babylona kultury, oné „mátě smilstva“. Zbývala mi netichá a nesvatá noc, rozličnými vynálezy solipsistního cynismu (99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225615
zaháněný sentiment mé celoroční předvánoční samoty, vždyť vánoc jsem se bál ze všeho nejvíc, již hned zas od ledna, kéž by ani nebyly, lapání po dechu všech těch ryb pod palicí; lapání po svátku všech těch lidí pod drogou nebo aspoň pod klamem, po celý rok se plahočících k zázraku, s nadlehčujícím křídlem nejedné inspirace, pod jarním přeludem skoro z podsvětí vráceného smyslu, v obnoveném kouzlu ševelné recitace Hynkova večerního máje, modrého chopinského koncertu, jejích tak bílých rukaviček, ó Eurydiko, kdy padesátníci opakují maturitní večírek u mladičkých milenek, asi tak tři neopakovatelné hodiny lhostejno v kolika zbídačelých repeticích, a tři desetiletí již jdou potom poránu pokaždé v mučivé střízlivosti, v mrazivých blescích pod troleji rozvážecích tramvají, tu stále jednu jedinou cestu pod karabáčem vždy těsněji věznící absurdity, která se tyčí nad městem v příšerné záři deziluze jako zimavá bílá nicota, „in der hellen Nacht des Nichts“, jak pravil kdysi Heidegger, a hle, její přidělený spolučinitel a vězeňský dozorce, stařičký svěží pán, pan Všednodenní Rozbřesk, na tváři znachovělý dávno ještě před východem slunce do elánu takřka mladistvého, ach, tamhle těmi planoucími ohýnky, tak bezradně symbolickými před prázdnou dnes ještě Velkou obřadní síní – ó onen nepozorovaný výběrčí života, či spíše jeho ztracené ceny, vykonavatel vůle evangelijního Přísného Věřitele a Spravedlivého Konfiskátora, onoho Pána, před nímž je možno a ovšem i platno prosit o prominutí dluhu, ale jen při plném vědomí a bezvýhradném uznání své viny, bol a muč to sebevíc, a pokud toto vědomí schází, již je zde onen metaforicky příliš zkrášlovaný zaměstnanec co středověký biřic v plné mužné síle dobře zvládnutého katanského řemesla, bez vatovaného dědulky Mikuláše, bez církevního změkčení a odpustkového uplacení, neúnavný vymahatel dluhu, který jsi nezaplatil nikdy doopravdy ani číšníkovi nebo lovící holce, již tedy ani životu, který tě sám bral na hůl či odváděl do kaliště, natož pak kráse sakur a mandloní, které se k tobě láskyplně vztahovaly a odkvetly, než ses na ně pozdě rozpomněl, a nejnevděčněji dlužen svému Stvořiteli, který tě kroužil na kruhu – ach běda – snad již nádobu zavrženou, neb neslavil jsi s Ním nikdy, ba ani ve dnech krásné mladosti své, své zahalené, zakuklené marnosti, prvé než zjevně nastali tito dnové zlí, jeho přeslavné svaté odpočinutí, jeho předrahou sobotu, roztržitě zapomětliv (100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225615
jeho jha rozkošného a břemene lehkého, štvaný zcela kvaltovně a hovadně faustovskou infekcí tolikerými záviděné „nezkojitelné tvorby“ – Korunní Svědku člověčí pře s ďáblem, ó Hospodine, Chanení Elohim, Smiluj se nade mnou, Bože, nedbale mnou slýchaný a špatně vždy chápaný, mlčící, hromující, šeptající, a mé srdce tupé, hluché, neobřezané – ó božebožebože, breptal jsem, sténal jsem, chvěl se v třesavce... Byl jsem na statcích svých lakotně množených talentů pojednou do halíře rozprodán a chudobou náhle pod obecním bláznem, troufalým kdysi duchem úplně u dna, dle skrytého slibu Páně snad konečně blahoslaven, konečně v Království, dle zjevné žaloby srdce svého vskutku již zavržen, pohozen, vyobcován – dle starého, předsmrtného Luthera sám již vprostřed života úplný žebrák a zdranec, u konce sil, „v přetržení dnů svých“. Ale ještě tehdy jsem, podoben těžce chorému králi Ezechiáši pištěl jak vlašťovice o prodloužení lhůty, o dalších patnáct či dvakrát patnáct let, bych mohl jednou, konečně v radosti živ, prostným a poctivým zpěvem Pána slavit a vzít hojný kalich jeho spasení – Hořel jsem, Pane, bez modlitby, ač její celou vášní, hořel jsem, nevěda to ani, celou svou roznícenou duší po léta k bohům nepravým; myslel jsem, že jsi blízko, a korunoval jsem bláznivě a pyšně vlastní duši, kochal se radostí zvláštních extází, a byls daleko; myslel jsem nedlouho potom, že jsi daleko, metly mne z povrchu vzduté pojednou vlny vlastních mých nepravostí, mnou lehce zapomenutých, tebou těžce navštívených, připomenutých, zpřítomněných, příliv mocného moře, o němž jsem do té doby neměl tušení, síla mých obkličujících konců, podemletí podoby, zhroucení příbytku, smazání stopy, nikde již záchranný posvátný tvar a básně magická formule, k smíchu ďáblovu koruna duše, ten stvůrný vytržení květ – volal jsem již bez nároků a bez umění, podoben tonoucím, volal jsem o život, ať je ten život nadále čímkoli – a ihned byls mi blízko, již jsi mne vedl, za ruku vedl jak slepce a mumii ze tmy a ze smrti – Ach, u Tebe, Pane, i jeden den lepší než jinde tisíc, ale já musel znovu v ten svět jít, kontakty navazovat, smlouvy sepisovat, jevit se nějak a strojit, prakticky žít. Své pobývání u Tebe, Bože, jsem svázal se svými otci, s jejich starou řečí, s jejich překladem (101)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225615