Stará konfese
Jsem už notně utrmácený hledač skutečností tak prostinkých, že by je snadno pochopilo dítě, a přece natolik zapomenutých, ano potlačených, že sám se s nimi setkávám jen s největší námahou a cestami svízelných oklik intelektuálních, či chce-li tomu slina světa, psychopatických. Sám konečně jsem ochoten uznat, že ne lze dnes citlivému člověku, za kterého mě lichometně označilo několik nadobro bezcitných přátel, proplout životem se starofaraonským držením těla k spokojenosti tehdejšího obřadného pozdravu „kéž je věčně živ, zdráv a svěží“ či aspoň novodobě sportovně a krejčovsky fit k výnosné radosti svým případným manažerům, bez drobných dosud možná, ale i tak již zpečeťujících příznaků povšechného ztroskotání. Celoživotní kolotání kol stále týchž několika úskalí záhadně zkázonosné, magneticky neodbytné jantarové hory, výrazová posedlost stále jen jednou věcí, kterou označil před půlstoletím známý evropský lyrik jako monomanii, rytmické vyměřování uzavřeného světa bez úžin a bez sirén jen svody vlastních nekonečně skoro lomených ozvěn, slepeckou holí hrobově malé a zatuchlé kobky, vždy někde u půdy nebo u sklepa, nikdy ne ve středních polohách řádných bydlišť, nikdy ne v obecném, všemi uznaném jazyce, neviditelný, heroismu a potlesku zbavený, ženami ostrovů neodměňovaný a stáložárností krbu Penelopina nepodporovaný spor s osudem, jenž předem vylučuje ze hry všechny polobohy, všecky Odyssey, a zanechává přesvědčivě lidské ruiny. Často jsem se ptal, co je to doopravdy za hru, zábavná přespříliš, jak vidno, nebývá, a kdy jsem si mohl být skutečně jist, že jsem, alespoň ve svém rozbití, tak přesvědčivě lidský? Vydal jsem se kdysi za uměním a skončil jsem, obávám se, v duševní samovazbě. Toužil jsem po pravdivé, radostně tepající, nezištné duchovní obci a rozeznával jsem brzy všude nevěstčí úlisnosti tržního babylona kultury, oné „mátě smilstva“. Zbývala mi netichá a nesvatá noc, rozličnými vynálezy solipsistního cynismu (99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225615