LETNÍ HOST
101
Nikolajevnou z města, právě vyvážejí monsieur Pleščejeva na veslici přes rybník, jako to činí každý večer. Obě na něj hledí s neskrývaným obdivem a dokonce se přestaly hihňat, jak můžete slyšet. A monsieur Pleščejev se tváří jako kocour, kterému vískají vousky. Teď se k nám ovšem blíží Róza, jazyk jí visí z huby a mocně slintá, nejspíš vás dlouho hledala – Róza mi vyskočila na kolena. Vzala jsem její hlavu do dlaní, ucítila horkost jejích uší a rozjásanou psí vitalitu. Popsal mi Anton Pavlovič to, co skutečně viděl, nebo si něco přidal? Na tom přece nesejde. Požádala jsem jej, aby mi popsal, co vidí, ale ne proto, aby se stal mýma očima. Chtěla jsem slyšet jeho hlas, vždyť sluch je teď mým zrakem. Kdysi jsem jej požádala, aby mi popsal sám sebe – co má na sobě, jak si dnes ráno učesal vlasy… on však jen zavrčel, přátelsky ovšem, a prohlásil, že kdybych ho spatřila, samou hrůzou bych oněměla. Je prý kříženec krokodýla a hroznýše královského, tvář mu hyzdí kozlí bradka a navíc si ráno půjčil plášť svého bratra malíře, pokrytý cákanci barev všech odstínů, plstěné válenky sebral v zahradě, kde je zapomněl Grigorij Petrovič, který v nich předtím kydal koňský hnůj a – aby byl obraz úplný – na nose má cvikr a na hlavě cylindr. Chápe však mou potřebu vidět, dozvídat se věci – smát se jim – a od té chvíle u rybníka mi sám od sebe popisuje řeku, stromy, oblohu, postavy v bílém, mladíka na procházce či Grigorije Petroviče a Annu s nákupem. Hovoří o světle i stínech a jeho osobitý styl mluvy má ubohá tužka nedokáže nikdy napodobit, byť se snažila sebevíc. Přemýšlela jsem o osamění. Být občas ve společnosti člověka, jako je Anton Pavlovič, činí chvíle samoty ještě těžší. Skutečnou osamělost jsem poznala až ve chvíli, kdy na mne dolehla nemoc. Jistěže i dříve bývaly chvíle, které jsem trávila sama – v Pitěru na studiích, na dalekých cestách k nemocným v různých odlehlých vesničkách, a občas i při výletech mimo Luka. To však bývaly jen mezihry, na konci mne vždy někdo čekal nebo se otevřely dveře a příchozí mě vytrhl ze zadumání nad stránkami
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225567
102
Alison Andersonová
učebnice anatomie. Dosud nikdy jsem ale neokusila tento druh hluboké samoty, kdy se čas vleče a jedinou společností je člověku on sám. Teď jsem obklopena množstvím lidí, a přece jsem sama. Nemohu s nimi sdílet to, co vidí, co dělají, nemohu je doprovázet tam, kam je vedou jejich uspěchané kroky. Nataša mě dočista zanedbává kvůli Čechovovým, jejichž počet se s příjezdem nejstaršího bratra, Alexandra, opět rozrostl. Podle Nataši je vysoký, s velkýma očima a tázavým pohledem, jako by se právě probudil; poté ale sestra upřesnila, že v tom pohledu je více vodky než spánku. (Alexandr k tomu však má důvod: nedávno přišel o ženu a teď zůstal sám na výchovu dvou malých hochů; nechal je na čas v Moskvě u stárnoucí tety a sem přijel doslova utopit svůj žal.) Nataša je tedy s Čechovovými, já sedím zde (se svým zápisníkem a svými myšlenkami) a učím se – je to tvrdá škola –, jak proměnit samotu z vnuceného vyloučení na vítanou příležitost k sebezkoumání. Lidé, kteří se vydali na spisovatelskou dráhu, jako Anton Pavlovič nebo monsieur Pleščejev, jsou zřejmě krom zbožných poustevníků jediní, kteří samotu hledají či potřebují. I kdyby psali v koutě místnosti plné lidí, přece zůstanou sami, odděleni uvnitř své hlavy, za zdí svých myšlenek. Jak jinak by dokázali vstoupit do jiného světa a přinést nám z něj příběh? Samota je jako rozlehlá místnost, z níž všichni odešli, a my si zde musíme vytvořit vlastní svět nebo se soustředit na věci, které vidíme, slyšíme a cítíme. Přišla jsem o zrak, ale získala vyšší citlivost v ostatních smyslech, do takové míry, že bych tomu nikdy nevěřila. Naučila jsem se nespoléhat na druhé. Osamění používám jako zrcadlo odrážející hlubiny života, nejen jeho povrch, jak tomu bývalo dřív, kdy jsem snadno souhlasila s ostatními a jejich názory ochotně přijímala za vlastní. Osvojila jsem si vyšší stupeň vnímavosti ke světu skrze zvuky a vůně a zdá se mi, že se k samotné podstatě života a jeho významu dostávám o krok blíž, než když jsem jako lékařka neustále spěchala sem a tam a zaobírala se spoustou dalších věcí. Napadá mě, že vše co bývalo dřív, se jednoho dne stane nepodstatným
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225567
LETNÍ HOST
103
a nezajímavým, jako by duše jedním rázem vylétla z úkrytu, osvobozena od studu odloučení, a bude nadšeně křičet do světa nové ideje, jako ti kočovní kazatelé na nárožích v Americe. Takové nápady mne občas uvedou v úžas, a tak se pokusím zachytit ona zjevení na papír, pokud mi síly stačí. Uvědomuji si, že listy papíru jsou bohužel to jediné, co stojí mezi mnou a smrtelností, a představa, že mé škrabanice – možná už úplně nečitelné – se uchovají pro budoucí generace, například hned pro děcko, které čeká Toňa s Paškou, mi skýtá útěchu a důvod k naději. Nemusí se jim líbit, co si jednoho dne přečtou, ale v jejich očích a vzpomínkách budu stále živá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225567