NECH ZVON ZNÍT
Jen v tvém srdci mám své místo, vím už, co je to ráj – láska je naše největší z jistot a tak nám, hudbo, hraj ! V sále už se sólo chystá, jen pro nás budou teď valčík hrát, než k ránu půjdeme spát, znovu ti zašeptám, jak tě mám rád. Nech zvon znít, ať doletí tón až k hvězdám, že nás dva poutá cit, jen tvojí lásce se vzdám. Ať zní dál, „ano“ až ústa poví, celý svět pozná, že pro nás se skutkem stal příběh pohádkový…
(98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225511
NA Nic rodné místo nenahradí SÁZAVĚ co s krásou celého světa ? Kvíteček jak v zemi mládí jinde na světě nerozkvétá. Co měls tak rád, máš ve vzpomínkách, jdou s tebou do konce dnů. Víš, co ti vzkazuje skřivan v lukách – to zní tvá krajina snů. Když mi smutno bývá, tíhu na srdci mám, jdu tam, kde má řeka zpívá nápěv, co dávno už znám. Stát chci na břehu v trávě, ať vládne podzim či máj – jenom tam u nás, na Sázavě ještě objevím ztracený ráj.
(99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225511
OSPALÉ RÁNO
Za oknem pomalu svítá, zpod víček odchází sen, skřivánek svou písní vítá nádherný, slunečný den. Ta zvěst jde po celém kraji – že láska přišla i k nám. Na chvíli – dík tobě – vím, jak je v ráji… Šťastný jsem, že tebe mám. Máme ospalé ráno, já ještě vstát odmítám – dnes brzy nebude ustláno, dokud tě v náručí mám. Spíš – já tě něžně hladím, dalas mi nejhezčí noc. Polibkem brzy ti prozradím, že jsem dnes poprvé poznal lásky moc…
(100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225511