Psychologie sériových vrahů (Ukázka, strana 99)

98 / I. Část – psychologie sériových vrahů

lokalizaci a institucionální odborné spolupráci.277 Do osmnácti let věku prošlo 49 % z těchto jedinců opakovaně resocializačními či detenčními institucemi a 22 % již spáchalo první vraždu.278 Výzkum provedený v USA zjišťuje, že dokonce 69 % sériových vrahů je v průběhu dětství a adolescence psychiatricky vyšetřeno nebo uvězněno.279

277 278 279

Vrazi z USA, Jižní Ameriky a Evropy (bez ČR).

Drbohlav, A. Koncept behaviorální predikční analýzy u sexuálních sériových vrahů. Op. Cit., s. 172.

Campbell, J. H. – DeNevi, D. Profilers: Leading Investigators Take You Inside The Criminal Mind. Prometheus Books, 2004, s. 44.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225472

/ 99

15. Vybrané psychopatologické aspekty

Z hlediska analýzy trestného činu, tedy na základě vyhodnocení důkazů z místa činu, je možné obecně klasifikovat a zařadit sériového vraha do tří možných kategorií.280 Prvním typem je organizovaný vrah, jehož čin je promyšlený a plánovaný, s útokem na oběť trpělivě vyčkává, místo činu předem vybral a pečlivě ničí všechny stopy včetně těla oběti. Tento jedinec je mnohdy v literatuře označován jako psychopat nebo lépe psychopatický vrah. Druhou kategorií je neorganizovaný vrah útočící zcela spontánně a bez přípravy, na místě trestného činu vraždy je oběť nalezena bez výraznější pohnutky zbavovat se stop. Tento typ je označován jako psychotik nebo psychotický vrah. Třetí skupinou jsou jedinci, jejichž profil je smíšený.281 Rozhodně by nebylo správné diferencovat sériové vrahy pouze dle dichotomie psychopat versus psychotik, jelikož jsou také pachatelé zcela jiného typu osobnosti a rovněž u některých sériových vrahů nenacházíme diagnózy pro zařazení do těchto skupin.282 Je rovněž potřeba upozornit na fakt, že tato typologie diferencuje pachatele dle běžných psychopatologických skupin. Stejné duševní poruchy a nemoci se přirozeně vyskytují v celé populaci, tedy i u nekriminálních jedinců. Bylo by proto velmi chybné chápat uvedené duševní abnormality jako rozhodující, fatální vnitřní příčiny, které motivují jedince ke kriminálnímu jednání. Jako výrazná komponenta osobnosti ovlivňují přirozeně konkrétní podobu trestné činosti (jakého činu se jedinec dopustí a jakým způsobem jej provede), ale nepředstavují vlastní pohnutky (motivy) kriminálního jednání.283

Psychopatický typ Psychopatie je porucha osobnosti, pro kterou je charakteristická absence empatie, povrchní šarm, manipulativní tendence, narušená stresová tolerance, snížený práh strachu, egocentrismus, chybějící pocit viny a svědomí, odchylky interpersonálních vztahů a životního stylu, impulzivita a antisociální chování.284 Mnohdy je chybně označovaná za synonymum pro antisociální (dissociální) poruchu osobnosti. Ta se však u uvězněných pachatelů vyskytuje až třikrát častěji než psychopatie.285 280 281 282 283 284

285

Douglas, J. – Ressler, R. – Burgess, A. – Hartman, C. Criminal profiling from crime scene analysis. In Behavioral Sciences and the Law, no. 4, 1986, s. 401–421.

O'Connor, T. Understanding types of Serial Killers: The disorganized/organized typology. In MegaLinks in criminal Justice, 2011. Dostupné z: http://www.drtomoconnor.com/4050/4050lect04.htm Drbohlav, A. Behavioral background of serial killers – types and motives of murder (serial killers files).

In Konference Etodays 2006, Univerzita Hradec Králové, 2006.. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Nakladatelství A. Čeněk, 2nd ed., 2009, s. 66–67.

Skeem, J. L. – Polaschek, D. L. L. – Patrick, C. J. – Lilienfeld, S. O. Psychopathic Personality: Bridging the Gap Between Scientific Evidence and Public Policy. Psychological Science in the Public Interest, no.

12/3, 2011, s. 95–162.

Patrick, Ch. Handbook of Psychopathy. Guilford Press, 2005, s. 61.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225472

100 / I. Část – psychologie sériových vrahů

Odlišení antisociální poruchy osobnosti od psychopatie je velmi významné. Všichni psychopati sice mají znaky antisociální poruchy osobnosti, ale ve skutečnosti je pouze 25 % jedinců s touto poruchou označeno za psychopata.286 Pojem psychopatický vrah však odráží širší výklad pojmu psychopatie, kdy je vnímána jako široká skupina poruch osobnosti. Diagnostické manuály pojem psychopatie vůbec neznají a používají pojem porucha osobnosti. I přesto je však označení psychopat nadále masově a mediálně užíváno zcela chybně jako pojmenování pro šílence a kriminálníky.

Mnozí jedinci s poruchou osobnosti vůbec nemusí být impulzivní či agresivní. Záleží vždy na interpretaci pojmu psychopatie a ta je často rozmanitá. Jako srozumitelné řešení by se asi nabízelo opustit pojem psychopatie jako všeobjímajícího termínu pro poruchy osobnosti vzhledem k diagnostickým odlišnostem a nezaměňovat psychopatii s antisociální poruchou osobnosti, která má diagnosticky trochu jiná kritéria.287 Nabízí se ponechat pojem psychopatická osobnost pouze pro označení jednoho z typů, pro nějž je příznačný sklon k agresivnímu chování.288 Jedinec s touto relativně trvalou poruchou (odchylkou) osobnosti se projevuje svéráznými, nápadnými a zvláštními způsoby chování a prožívání.289 Jedná se o maladaptivní až hrubě rušivé projevy chování, jehož důsledky nakonec trpí i sám jedinec, ale které způsobuje potíže především jeho okolí. Lidé s poruchou osobnosti nemívají na své chování náhled a považují je za přiměřené (na rozdíl od ostatních lidí). Je však častou příčinou konfliktů a špatných sociálních vztahů.290 Z hlediska práva a psychiatrie je jedinec s poruchou osobnosti zcela příčetný.

Někdy se můžeme v literatuře setkat také s pojmem sociopat, jenž se používá pro ty formy psychopatie, které se projevují odmítáním, nerespektováním a porušováním různých sociálních a právních norem. Mezi kriminálním psychopatem a sociopatem není podstatnější rozdíl.291 Spíše je to ale tak, že pojem sociopat upřednostňují ti odborníci, kteří jako příčinu vidí sociální faktory, a označení psychopat je užíváno zastánci psychologických, genetických a environmentálních vlivů.292 Pro diagnostikování psychopatie se používají takzvané PCL-R testy,293 jejichž autorem je kriminální psycholog Robert D. Hare.294 Jedná se o škálu 21 interpersonálních, emocionálních a behaviorálních indikátorů, jejichž výskyt a množství poukazují na pravděpodobný druh a rozsah psychopatie daného jedince. Přítomnost konkrétních znaků naznačuje specifické korelace s jednotlivými poruchami osobnosti a chování.295 Ukazuje se, že se tyto znaky (indikátory) shlukují do dvou faktorů. První z nich, označovaný jako „agresivní narcismus“, je tvořen klinickými rysy krutosti, necitelností a egocentričností. Druhý faktor byl definován jako „sociálně deviantní ži286 287 288 289 290 291 292 293

294

295

Koukolík, F. – Drtilová, J. Vzpoura deprivantů – nestvůry, nástroje, obrana. Galén, 2008. (volná citace) Drbohlav, A. Behavioral background of serial killers – types and motives of murder (serial killers files).

Konference Etodays 2006, Univerzita Hradec Králové, 2006. Čermák, I. Lidská agrese a její souvislosti. Nakladatelství Fakta, Žďár nad Sázavou, 1998, s. 76. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Nakladatelství A. Čeněk, 2nd ed., 2009, s. 64.

Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Op. Cit., s. 254–255. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Op. cit., s. 64–65.

Hare, R. D. Without Conscience: The Disturbing World of Psychopaths Among Us. New York: Pocket Books, 1993, s. 23.

The Hare Psychopathy Checklist-Revised (PCL-R), and a co-author of its derivatives, the Psychopathy Checklist: Screening Version (PCL:SV), the P-Scan, the Psychopathy Checklist: Youth Version (PCL:YV) and the Antisocial Process Screening Device (APSD).

Dotazník PCL (Psychopathy Check List) má mnoho dalších specifických forem: PCL-R je používán k vyšetřování dospělých jedinců, zatímco PCL-SV je jednodušší formou dotazníku s využitím pro vyhledávání a screening v populaci. Zvláštně upravený k testování mladitvých je pak varianta PCL-YV. Skeem, J. L. – Polaschek, D. L. L. – Patrick, C. J. – Lilienfeld, S. O. Psychopathic Personality: Bridging the Gap Between Scientific Evidence and Public Policy. In Psychological Science in the Public Interest, no. 12/3, 2011, s. 95–162.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225472