„Jako jsem já?“ „Vy nejste mladík. Vy jste staré dítě. Povězte mi, nezapomněl jste náhodou Waldovi ohřát kaši?“ „Ne, a posypal jsem ji cukrem a skořicí. Už ji snědl. Ne všechnu. Trochu zbylo a to jsem dojedl. Teď sedí a píše. Netuším co. Nikdy mi to neřekne a já se ho bojím zeptat. Vy to víte, Ataljo? Tušíte, čím se zabývá?“ „Abravanel. Micha. Válka. Už léta píše vědeckou práci, nebo snad knihu o příběhu Šaltiela Abravanela a také něco o životě svého syna. Možná dává zapuzení Abravanela do souvislosti s Michovou smrtí. Zřejmě mezi těmi dvěma událostmi vidí spojitost.“ „Spojitost? Jakou spojitost?“ Atalja neodpověděla. Vstala, natočila si do sklenice vodu a vypila ji hlasitými doušky jako žíznivý sedlák. Šmuelovi nenabídla. Vrásčitou rukou si otřela ústa. „Pojďte, vyrazíme. Za chvilku vyjde měsíc. Ráda se dívám, jak se vyloupne z hor a zavěsí se nad střechy.“ Vyšli z domu na potemnělý dvorek pod korunami stromů, které na něj spolu s řadou vzrostlých cypřišů za domem vrhaly stín. Šmuel jen stěží rozeznával železný poklop studny. Atalja ho vzala za loket a vedla po cestičce dlážděné ohlazeným jeruzalémským kamenem. Šmuel cítil přes rukáv obnošeného kabátu teplý dotek každého z jejích prstů a celým srdcem zatoužil položit dlaň na ruku s vystouplými žílami, která ho vedla po schodech. Bál se však, že se mu žena vysměje. Místo toho vytáhl z kapsy inhalátor, protože se mu začal krátit dech. Už po jednom nádechu se cítil lépe a inhalátor zase vrátil do kapsy. Ulička Rabiho Elbaze byla prázdná. Na kabelu nataženém nad ní se ve větru houpala pouliční lucerna z doby britského mandátu, složená ze skleněných obdélníčků. Vrhala na dlažbu mihotavé stíny podobné neklidně tančícím drobným vlnkám. Vál západní vítr, tak lehký a jemný, jako by měl jen ochladit horký čaj. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225468
„Povězte mi, jaký byl váš otec,“ řekl Šmuel. Atalja odpověděla tiše, skoro šeptem: „Teď prosím nemluvme. Půjdeme kousek mlčky a budeme poslouchat zvuky noci.“ Na konci uličky náhle zpoza střech vykoukl měsíc, rudý a obrovský, jako slunce, které přišlo o rozum, navzdory všem přírodním zákonům proniklo tmou a znovu vyšlo uprostřed noci. Šmuelovi se nelíbil, protože byl kvůli němu odsouzen k mlčení. Atalja se zastavila, stále ho však držela za loket, jako by se bála, aby neklopýtl, a dlouho pozorovala měsíc či matnou záři, která ho obklopovala a stékala dolů, aby vybělila zdi z jeruzalémského kamene. „Říká se ‚bledá luna‘, ale vůbec není bledý. Je zalitý krví,“ pronesla zničehonic. Mlčky prošli uličkami čtvrti Nachlaot. Atalja kráčela první a Šmuel se držel půl kroku za ní. Jeho rukávu už se pustila, ale občas se jemně dotkla jeho ramene, aby ho nasměrovala doprava nebo doleva. Chlapec s dívkou tisknoucí se k sobě v objetí je předešli a pokračovali ulicí vzhůru. Mladík říkal: „Tomu nevěřím. To není možné.“ Dívka mu odpověděla: „Jen počkej. Však uvidíš.“ Chlapec poznamenal ještě něco, čemu Šmuel s Ataljou nerozuměli, podle jeho tónu se však dalo poznat, že je uražený. „Vnímáte to hluboké ticho?“ řekla Atalja. „Skoro je slyšet, jak kameny dýchají.“ Šmuel otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale ovládl se, protože správně vytušil, že si nepřeje, aby to ticho narušil. Mlčel a dál poslušně kráčel půl kroku za ní. Najednou natáhl ruku a prsty ji chvatně pohladil po zátylku, přejel i po stříbrném řetízku pod vlasy. Oči se mu zalily slzami, protože při tom pohybu pochopil, že mezi nimi dvěma 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225468
nemůže k ničemu dojít. Atalja, která ve tmě jeho zvlhlé oči nemohla vidět, mírně zpomalila. Jsi takový hlupák, říkal si Šmuel v duchu. Hlupák a zbabělec k tomu. Mohls ji teď k sobě přitáhnout, vzít ji kolem ramen a políbit. Ale jakýsi vnitřní hlas ho varoval: Ne, nezkoušej to, jen se ztrapníš. Čtyřicet či padesát minut se procházeli městem, přešli Agrippovu ulici, prošli zavřenou a vylidněnou tržnicí Machane Jehuda, z jejíchž potemnělých stánků se linula omamná směsice pachů ovoce, odpadků, přezrálé zeleniny, masa a koření a jemný závan hniloby. Vyšli na Jaffskou ulici na prostranství před slunečními hodinami na průčelí jedné z budov, jež pocházely ještě z doby osmanské vlády. Atalja se před hodinami krátce zastavila a zničehonic mu odpověděla na otázku, kterou jí položil už před hodnou chvílí a která se týkala jejího otce: „Nepatřil do své doby. Snad přišel příliš pozdě. Nebo příliš brzy. Patřil do jiných časů.“ Potom se otočila a Šmuel ji následoval směrem domů, tentokrát jinou cestou. Po celou dobu na sebe skoro nepromluvili kromě vět jako „Pozor na schod“ nebo „Z toho prádla, co tu visí přes ulici, kape lidem přímo na hlavu.“ Atalje bylo to ticho příjemné a Šmuel se neodvažoval se jí protivit, i když byl nesvůj a zmítala jím touha tak silná, že málem ztratil hlavu. Měsíc mezitím přišel o svůj krvavý odstín, vystoupal nad zdi Becalelova muzea a zalil město přízračným světlem. Když dorazili domů, svlékla si Atalja plášť a pomohla z kabátu i Šmuelovi, kterému uvázla ruka v děravé podšívce. „Děkuji vám za dnešní večer. Bylo mi dobře. Někdy je s vámi moc příjemně, obzvlášť když nemluvíte. Teď ne, díky, nebudu jíst. Jestli chcete, připravte si něco z toho, co najdete v lednici, a popovídejte si sám se sebou. Jste plný slov, která jsem vám nedovolila vyslovit. Já jdu do pokoje. Dobrou noc. Nebojte se, tenhle večer jsme nepromarnili. Až půjdete nahoru, nezapomeňte zhasnout na schodech.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225468