99
4 . v íra
Doplňující literatura Cornell, Vincent, J., Fruit of the Tree of Knowledge. The Relationship Between Faith and Practice in Islam, in: Esposito, John L. (ed.), The Oxford History of Islam, Oxford a New York: Oxford University Press, 1999, s. 63–105. Al-Ghazali, Abu Hamid, Inner Dimensions of Islamic Worship, přel. Muhtar Holland, Leicester: Islamic Foundation, 1983
Rippin, Andrew, Muslims: Their Religious Beliefs and Practices, Abingdon: Routledge, 2005, s. 103–117 Watt, W. Montgomery, Islamic Creeds, Edinburgh: Edinburgh University Press, 1994 Wolfe, Michael (ed.), One Thousand Roads to Mecca: Ten Centuries of Travelers Writing About the Muslim Pilgrimage, New York: Grove Press, 1999
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225467
5. právo A potom jsme tě [Muhammade] umístili na cestě zákona (šarí’a) z rozkazu Našeho vycházející. Následuj ji. korán 45:18 V zemích, kde se řídí šarí’atským právem, kamenují ženy k smrti. susan wangleová, senátorka státu kansas 1 Šarí’a představuje ideální model osobního života a zákon, který svazuje muslimy v jednu obec. Je v ní obsažena Boží vůle v konkrétním učení, jehož přijetí a aplikace zajišťují člověku harmonický život v tomto světě a blaženost na pravdě Boží. seyyed hossein nasr, íránský učenec 2 Původ slova šarí’a nám dává dobrou představu o jeho velkém významu. Zpočátku se používalo pro označení napajedla či cesty k vodě, životodárné, Bohem darované stezky. Stejně jako se v judaismu termín halacha, „cesta“, používá k označení židovského práva, a tak jako první křesťané hovořili o celém svém náboženství jako o „cestě“,3 i zbožný muslim následuje cestu zvanou šarí’a. Není vnímána jako zvnějšku uložená povinnost, nýbrž vychází z nitra jedince, který tuto cestu s radostí přijímá. Šarí’a propůjčuje smysl a strukturu všem stránkám náboženského a společenského života muslimů, jejich osobnímu vztahu s Bohem a jednání s dalšími lidmi. Říká muslimům, co mohou a nemohou dělat. V ideálním případě by se měl každý krok v běžném životě řídit šarí’atskými předpisy, jež zahrnují vše – lidské i božské. Křesťané často rozlišují mezi povinnostmi tohoto světa a těmi, které mají vůči Bohu, jako to udělal Ježíš v odpovědi na složitou otázku farizeů.4 Šarí’a se naproti tomu zabývá závazky muslimů jak v každodenním životě, tak v záležitostech víry. Tato kapitola mapuje vývoj sunnitského islámského práva v historickém kontextu a zachycuje komplexnost a mnohovrstevnatost tohoto tématu. Pokouší se také analyzovat různé způsoby, kterými sunnitští muslimové interpretovali šarí’atský ideál po staletí, a zabývá se i dnešní situací. (Ohledně aspektů šarí’y týkajících se džihádu viz devátou kapitolu; ženským otázkám se věnuje desátá kapitola; ší’itské právo je podrobně probíráno v šesté kapitole.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225467
1 01
5. p rávo
Vývoj práva v islámském raném období Od počátku svého působení v Medíně vystupoval Muhammad jako zákonodárce. Během jeho života platila jeho rozhodnutí za konečná, avšak po jeho smrti vyvstala v rychle se rozrůstající muslimské obci potřeba důkladnějšího směrování. První chalífové (muslimští panovníci) a guvernéři jejich provincií neustále čelili novým problémům – společenským, ekonomickým i náboženským – a vynášeli složitá rozhodnutí. Islámské právo se tedy muselo od samého počátku vyrovnávat s nečekanými úkoly. První panovníci se pokoušeli jednat tak, jak by to udělal Prorok, proto se příběhy o jeho výrocích pečlivě uchovávaly. Pragmatická řešení problémů však musely ve správný čas nahradit nové pevné právní základy, vycházející z toho, co bylo považováno za skutečné islámské principy. Hadíthy Raní znalci islámských náboženských věd (zvaní ’ulamá’) toužili ve své ryzí zbožnosti nařízení nového náboženství dodržovat naprosto precizně. Hlavním vodítkem při řešení otázek každodenního života byl pochopitelně Korán, který je však knihou zjevení, ne právním pojednáním. Z 6 346 veršů knihy se pouze zhruba pět set týká práva a navzdory ústřední roli, kterou Korán v běžném životě muslimů hraje, z něj lze odvodit nebo je v něm výslovně zmíněno jen několik základních pravidel.5 Skutečné islámské principy se podle vlastního přesvědčení snažili formovat také první náboženští učenci, přičemž sahali po dalším posvátné zdroji, hadíthech – pečlivě uchovávaných zprávách o tom, co Prorok řekl svým druhům, o jeho skutcích nebo o tom, co mlčky v jejich přítomnosti schválil (viz druhá kapitola, s. 38–39). Díky tomu bylo možné rozvést koránská stanoviska v konkrétních otázkách, jako byly modlitba nebo pouť, a začít formulovat přesná pravidla praktikování všech stránek náboženského života, jak na osobní, tak na celospolečenské úrovni. U prvních dvou generací po Muhammadově smrti (632 n. l.) zůstávaly vzpomínky na Prorokovy výroky a skutky čerstvé, obzvláště v Medíně, kde strávil posledních deset let života. S rozrůstáním muslimské obce však bylo zapotřebí tuto paměťovou banku zaznamenat formálnějším způsobem pro případ, že by upadla v zapomnění či by ji konvertité ze vzdálenějších míst dokonce ani neměli možnost poznat. Proto první ’ulamá’ sbírali hadíthy a vznikla nauka o jejich kritice, která formulovala kritéria rozhodování o míře autenticity výroků připisovaných Muhammadovi. Než bylo možné hadíth klasifikovat jako pravdivý, musel se prokázat řetězec spolehlivých tradentů, jejichž svědectví se dalo sledovat až k Prorokovi nebo jeho druhům. O postavení Muhammadových druhů muslimský učenec Ahmad ibn Hanbal (750–855) prohlásil: „Nejposlednější
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225467