v jedné posteli, tak jsem si řekla, že se možná ve spaní nějak pohnula. Prudce jsem ruku odstrčila. „Jen jsem si chtěl s tebou trochu pohrát,“ uslyšela jsem tichý mužský hlas. Rozeznávala jsem jej. Patřil zanedbanému chlápkovi se zapadlými tvářemi, který se občas po naší ulici potuloval. Zkoušel nás i doprovázet ze školy domů a vnucoval Brianovi časopis s názvem „Polibky na farmě“ s fotkami holek a kluků oblečených jen do kalhotek. „Úchyláku!“ zaječela jsem a kopla muže do ruky. Brian vběhl do pokoje s tomahavkem, který měl ukrytý v posteli, ale muž rychle vyběhl ze dveří. Táta byl tu noc venku, a když mamka spala, byla pro svět mrtvá. Vyběhli jsme proto za mužem s Brianem sami. Když jsme se ocitli na chodníku, osvíceného narůžovělým světlem pouličních lamp, zahlédli jsme jej, jak právě zahýbá za roh. Pronásledovali jsme ho několik bloků, Brian pročesával tomahavkem křoví, ale nemohli jsme ho najít. Když jsme se vraceli domů, drželi jsme se pevně za ruce a zdvihali pěsti jako bychom právě vyhráli boxerský zápas. Rozhodli jsme se, že se staneme Lovci úchyláků podobně, jako jsme byli kdysi Lovci démonů, jen tentokrát šlo o živého, nebezpečného nepřítele a ne pouze o imaginární bytost stvořenou dětskou fantazií. Ale okna zůstala dál otevřená. Maureen dál měla své děsivé sny o mužích v halloweenských maskách, zatímco já s Brianem se cítili silní – on se vyzbrojil mačetou a já baseballovou pálkou. Tak jsme se stali Lovci úchyláků a čistili ulice od pobudů, kteří tam číhali na děti. Mamka s tátou si zakládali na tom, že nikdy neměli strach odsoudit úzkoprsé konformisty, kteří se každému snažili vnutit, že jediná pravda je právě jejich názor. Měli jsme ignorovat tyto nevzdělané ovce, jak je nazýval táta. Jednoho dne šla mamka s námi do knihovny Městského kulturního centra. Protože vzduch byl k zalknutí, navrhla, abychom se osvěžili v kašně naproti centru. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225380