školy; přesně odměřované lekce Cézanna – ukázaného v celé velikosti teprve na výstavě roku 1907 – ponesou zakrátko nenadálé ovoce. Rok 1907 bude mít v Apollinairově životě význam přelomu: jeho přátelství dosahují kulminačního bodu, tvrdý práh nového umění je překročen v svatozáři čistoty a dobrých úmyslů a básníkovo osamocené srdce potkává radost trvalé lásky. Dojde k tomu ve chvíli, kdy Apollinaire dosahuje lidské i umělecké zralosti. Plynoucí léta jako řeka, přinášející i odnášející život, nanesou na jeho otevřenou a dychtivou vnímavost nános prožitků a trpkostí; za clonou událostí se znovu a znovu objevuje tvář nezvaného hosta – smrti, odvádějící v skrytu ku konci hostiny dalšího z pozvaných. Cézannova smrt sklíčila smutkem narůstající zástup jeho ctitelů, ale že k ní došlo daleko od Paříže, dotkla se jí jen křídlem smutku, téměř jako smrt mýtického héroa, zamračeného, mohutného Sisyfa, jehož nadlidské a odříkavé dílo bylo už oslavováno v literatuře o malířství. Objevily se ztráty i v nejbližším okruhu nejdůvěrnějších známých: v nemocnici Charité leží umírající Alfred Jarry. Zpráva, která se zdá neuvěřitelná. Geniální gnómové, takoví jako Jarry, mají být nesmrtelní, mohou žít celá léta někde v skrytu, na půdách činžáků nebo ve sklepech až po strop zastavěných sudy kvasícího jablečňáku, silnou kořalkou a omamnými víny, nebo celá staletí pobývat na břehu řeky, v doupatech pod kořeny starých stromů, s udicí ponořenou do vody. Proč by měli umírat, když s námi mají tak málo společného? Žijí přec tak neodvisle, tak nelidsky se pošklebují našim slabostem! Jarry se neohlíží na nerovnost sil a do poslední chvíle se pokouší dělat si ze své choroby psinu. Pohled na to, jak zdeptán bolestí dělá opičí grimasy, jak chce strhnout poslední masku, masku důstojnosti, kterou si od nepaměti nasazuje smrt na svou ohyzdnou, bezmyšlenkovitou tvář, je tak otřesný, že ti, kdo ho viděli, vyprávějí o tom ještě po létech plni hrůzy. Chová se jako nestoudný odsouzenec k smrti, dělající před zastřelením neslušné posuňky, jako šašek, na něhož se upírají oči celého cirku. Když se ho ptají, co by si ještě naposledy přál, poprosí o párátko. A tak, s párátkem místo vzletného aforismu, jaké po sobě obvykle zanechávají v takových
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225375