LISA JACKSON připravoval další show. Volající se představil jako John a chtěl mě. Nemohl prý zavolat dříve, protože měl něco na práci. Pak řekl, že to, co se stalo, je moje vina.“ „A co se stalo?“ „No to já vůbec nevím.“ Zakroutila hlavou. „Nechápu to. Dost mě ale vyděsil. Bála jsem se, že přijdu domů a najdu vypálený barák nebo mrtvého kocoura… Nic se ale nestalo. Všechno jsem našla přesně tak, jak jsem to nechala.“ „Jste si jistá, že jde o stejného člověka, který vám nechával vzkaz na záznamníku?“ „Stoprocentně. Moje číslo ani není v seznamu.“ Bentz se zadíval na poničenou fotografii a opřel se o roh stolu. „Tohle je reklamní leták, že ano? Předpokládám, že se takových rozdaly tisíce.“ „Jo, to jo…“ Přikývla. „A tohle je kopie?“ Sam polkla. „No… Podle mě je to originál.“ „A proč vám na té fotografii vystřihl oči?“ „Asi aby mě vyděsil,“ řekla. „A abych řekla pravdu, doce la mu to vychází!“ „Zmínil se někdy o vašich očích? Nebo třeba o tom, že jste někdy něco viděla?“ „Ne… Na nic takového si nevzpomínám.“ „Budu potřebovat kopie těch nahrávek z rádia.“ „Jistě, seženu je.“ „Originál dopisu a vzkazu ze záznamníku si vyžádám pří mo u policie v Cambrai.“ „Dobře.“ „Nebude vám vadit, když si zatím vezmu tyhle kopie?“ „Jistěže ne.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225339
horká krev Bentz opatrně vložil leták, obálku i vzkaz do plastového sáčku a pak ji požádal, zda by se nemohl podívat po domě. Sam nevěděla, co přesně hledá, přesto ho vzala na prohlíd ku, kterou zakončili v obývacím pokoji. Venku se už začínalo smrákat. Zapnula lampičku od Tiffanyho u okna a na chvil ku se zaposlouchala do cvrčení cvrčků a bzučení moskytů. Bentz si sedl na gauč, Sam se usadila na židli naproti němu. Nad hlavou se jim pomalu otáčely lopatky větráku. „Tak, a teď mi řekněte všechno od začátku,“ vyzval ji a po stavil na skleněnou desku konferenčního stolku diktafon. „Už jsem všechno řekla na stanici.“ „Já vím. Rád bych to ale slyšel z první ruky.“ „Dobře. OK…“ Poškrábala se nervózně na kolenou. „Všechno to začalo, když jsem se vrátila z Mexika…“ Vy právěla mu celý příběh, nevynechala ani ztrátu dokladů při nehodě v Mexiku, znovu mu popsala, jak objevila dopis a výhrůžný vzkaz na záznamníku. Pak povídala o telefoná tech na stanici. Zmínila se mu i o svém pocitu, že ji někdo sledoval, a jak potom tuhle myšlenku zavrhla coby nesmysl. Považovala to za mámení pocuchaných nervů. Bentz si ce lou dobu zapisoval do malého bločku poznámky, diktafon na stolku zaznamenával celý jejich rozhovor. „Vyhrožoval vám už někdo dříve?“ „Ne. Nic tak osobního jsem ještě nezažila,“ odpověděla. „Samozřejmě čas od času zavolá do studia nějaký magor, to se prostě stává… Většinu podivných hovorů ale odfiltruje monitoring. Ten se dá ovšem přelstít.“ „Napadá vás někdo, kdo by vám mohl chtít ublížit nebo třeba jen nahnat strach?“ „Ne,“ řekla, vzpomněla si však na Davida. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225339
LISA JACKSON „A co vaše rodina?“ „No, není moc velká,“ připustila. „Táta je pojišťovák na odpočinku a bydlí v mém rodném domě v L. A. Máma už umřela a bratr…, ech…, ten se ztratil už dávno. Zhruba před deseti lety. Chvíli po mámině smrti… Od té doby jsem o něm neslyšela. Třeba už taky nežije.“ Spojila si ruce v klíně a pocí tila hluboký smutek jako vždy, když si na Petera vzpomněla. Jako děti si byli hodně blízcí, během dospívání mezi nimi rostl odstup a v dospělosti už neměli společného vůbec nic. „Jména?“ „Co…? Jo, aha… Táta se jmenuje Bill, tedy přesně Wil liam Matheson. Bratr je Peter. Peter William… Otec druhé křestní jméno nemá.“ „Hm… A adresy?“ Nadiktovala mu tátovu adresu, pak mu ještě vysvětlila, že má přátele po celých Státech a bratránky nedaleko San Ma tea. „Byla jste provdaná?“ Přikývla. „Jo, ale to už je dávno.“ Pozdvihl tázavě obočí. „Jo, byla jsem v prváku na Tulanské universitě, když jsem potkala Jeremyho.“ „Jeremyho Leedse?“ „Doktora Jeremyho Leedse. Učil mě filozofii.“ A já byla naivní husa, která mu skočila na ty jeho chytré řečičky a sexy úsměv a zamilovala se do něj až po uši… „Pořád tam působí? Myslím v Tulane?“ zeptal se Bentz a zvedl k ní od svého zápisníku pohled. „Pokud vím, tak ano.“ Sam v detektivových očích četla otázku. „No, víte… Nemluvíme spolu. Nebyli jsme v kontak 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225339