S O V Ě T S K É TA N K O V É I M P É R I U M
V Karélii roku 1944 nasadily staré tanky, jako tento T-26 vz. 1939, obě bojující strany.
v březnu 1940, přičemž se v rámci asi 460 obrněnců Karelského frontu vedle nových typů objevily také desítky předválečných veteránů T-37A, T-38, T-28, BT-5 a BT-7. Houževnatě se bránící Finové raději podepsali 19. září 1944 příměří a smířili se s územními ztrátami, také Stalin si nejspíše oddechl, že zde nemusí jít do zaručeně krvavé války. Ostatně letní boje v Bělorusku a na západní i jižní Ukrajině, kde šlo do boje všech šest tankových armád a několik samostatných tankových a mechanizovaných sborů, zásobami tanků a samohybných děl Rudé armády řádně zahýbaly, neboť jich zde k 29. srpnu ztratila 4300, někdy i více jak 100 denně. Její drtivou převahu v obrněné technice do značné míry znehodnocovaly stále stejné nedostatky při jejím nasazení – absence těsné spolupráce s doprovodnou pěchotou, nedůsledný průzkum bojiště a nekvalifikované rozkazy některých vyšších velitelů. To se projevovalo i v bojích tankových a mechanizovaných jednotek na podzim a v zimě 1944, kdy se však přece jen projevovaly známky zlepšení jejich velení. Zároveň postupné rozšiřování opravárenských kapacit vedlo k návratu většího počtu poškozených obrněnců do bojeschopného stavu. Na severu postupovala sovětská vojska pomalu přes Lotyšsko a Litvu směrem na Východní Prusko, z Běloruska se tlačila přes Polsko na střed Německa, ovšem zde od předměstí Varšavy až po Krakov stála na linii řeky Visly až do ledna 1945. Na jižním křídle brzy po překročení rumunských hranic v rámci Jassko-Kišiněvské operace tamní král inicioval převrat, armáda unavená porážkami se ráda přidala a z německého spojence byl rázem horlivý nepřítel, neboť Rumunsko 24. srpna 1944 vypovědělo Německu válku. V září je následovalo Bulharsko, které dosud proti SSSR aktivně nevystoupilo, a tak měla sovětská vojska otevřenou cestu přes Balkán na Maďarsko a Rakousko. Útok na Budapešť, odstartovaný 29. října, se však po počátečním rychlém postupu na úroveň Dunaje změnil v její několikaměsíční krvavé obléhání.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225300
Do roku 1944 vstupovala tanková a mechanizovaná vojska Rudé armády s počtem 24 400 tanků a samochodek, prvních bylo 21 100 a druhých 3300, roční přírůstek byl pro tanky téměř shodný – 21 200 strojů, zatím co u samohybných děl došlo k výraznému navýšení produkce na 13 600 kusů. Celkově tak měla armáda v průběhu roku 1944 k dispozici zásobu úctyhodných 59 100 obrněnců (to neměli Němci za celou válku), ze kterých ovšem 40,1 % „spotřebovala“, přičemž je nutno mít na paměti, že v poměru 1 : 1 se jednalo o ztráty bojové i technické. Bojová poškození se dařilo odstraňovat ve stále vyšší míře, provozní závady řešil zvýšený přísun náhradních dílů, ale narůstal počet vozů, kterým prostě končila jejich životnost. Snižující se podíl lehkých tanků na bojích se projevil snížením jejich ztrát proti roku 1943 téměř na třetinu, z 6400 na 2300, naopak mezi samohybnými děly většinu ztrát – 4900 (47,1 %) – tvořily lehké typy, chráněné pouze 15 mm silným pancéřováním, a tedy v roli přímé podpory pěchoty byly velmi zranitelné. Frontové jednotky dostaly z celkového bezmála šedesátitisícového arzenálu přidělenu polovinu – 29 000 obrněnců, z toho 18 647 tanků, mezi nimi i 1578 amerických středních tanků M4A2 Sherman a 801 britských či kanadských pěchotních tanků Mk. III Valentine. Největší příděl tvořily jako obvykle tanky T-34, z nich 3584 v nově stavěných jednotkách a 10 593 pro notně prořídlé jednotky stávající, přičemž mezi nimi převládaly nové, lépe vyzbrojené T-34/85. Těžké tanky, převážně typu IS-2 se 122mm kanony, přišly k průlomovým gardovým plukům v počtu 1790 kusů (1247 v nových plucích, 543 doplňky), 132 lehkých tanků T-70 ze starých zásob dostali někteří velitelé nebo štáby. Samohybných děl bylo rozděleno mezi jednotky činné armády 10 456 z domácí výroby – 1180 těžkých ISU-152 a 775 ISU-122, 2004 středních SU-85 a 168 SU-100, nejvíce však „spotřebního zboží“, lehkých SU-76M a to 6392. Do tohoto soupisu nejsou započítána specializovaná americká samohybná děla, protitanková M10 (52 ve dvou nových plucích) a větší počet SU-57, která se už objevila v minulém roce, a protiletadlová M17 a M15A1, kterých dorazilo v roce 1944 z USA celkem 1100. Je nutno se zmínit ještě o britských a amerických obrněných transportérech Universal Carrier a Scout Car, které se staly již od roku 1943 neodmyslitelnou součástí zvláště průzkumných součástí tankových a mechanizovaných útvarů a v domácí výrobě neměly svůj ekvivalent. Do roku 1945 vstupovala spojenecká vojska s vědomím, že jejich vítězství je již velmi blízko, nicméně německé ozbrojené síly navzdory neodvratné porážce stále kladly tuhý odpor, zvláště když teď bojovaly na území své vlasti a sebemenší uvolnění disciplíny se trestalo okamžitou likvidací zběhů a váhajících vojáků. Stále se zmenšující teritorium, na němž se mohli Němci prakticky zbavení všech svých spojenců bránit, vedlo ke koncentraci zbraní a techniky, pro které však docházely zásoby munice a paliva. Na druhé straně umožňovaly Spojencům zkracující se fronty svoji mohutnou údernou sílu soustřeďovat a obvykle bez problémů doplňovat. Během 130 posledních dnů Velké vlastenecké války vedla Rudá armáda stále těžké boje, při nichž nasadila tisíce tanků a samohybných děl jak v sestavě velkých svazků – armád a sborů, tak samostatných brigád a pluků, jejichž rychle řídnoucí řady se snadno doplňovaly z výroby i od záložních jednotek. Rusové disponovali na frontě více než trojnásobnou převahou tanků a samohybných děl, na místech soustředěného úderu až desetinásobnou, ovšem při jejich
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225300
S O V Ě T S K É TA N K O V É I M P É R I U M
Obrněný transportér M3A1 Scout Car, platný pomocník sovětských průzkumníků
nasazení nadále převládalo lehkomyslné plýtvání lidským i technickým materiálem. Není divu, že ztráty obrněnců v roce 1945 dosáhly 13 700 strojů, tedy více jak stovku denně, čímž přesáhly produkci sovětského tankového průmyslu, který dodal včetně května 12 401 tanků a samochodek, i dodávky z USA ve výši 814 tanků Sherman. V půli ledna 1945 Rudá armáda odstartovala tři ofenzivy – Vislo-Oderskou, Východopruskou, a Západokarpatskou, o měsíc později ještě Východopomořanskou, které odčerpaly většinu obrněné techniky, hlavně v pěti tankových armádách, šestá se angažovala na jižním směru. Na linii toku řeky Visly se podařilo proti proudu dospět již počátkem února do Frankfurtu, ale „prokousávání se“ k ústí do Baltu u Štětínu trvalo až do dubna. Tyto operace stály ztrátu 6178 tanků a samohybných děl, proto není divu, že nebylo možno za chodu pokračovat dále do hloubi Německa. Na jihu po konečném dobytí Budapešti 13. února zkomplikoval na čas situaci razantní protiútok osmi německých a jedné maďarské tankové divize v oblasti jezera Balaton, který však po týdenním průniku do hloubky sovětské obrany skončil. Nepříliš silné tankové útvary Rudé armády zde nesehrály při odražení útoku velkou roli, ale koncentrované protitankové dělostřelectvo mělo hlavní zásluhu na zničení 968 nepřátelských tanků a samohybných děl, které napočítala na ztichlém bojišti speciální ruská komise. Cesta na Vídeň byla otevřena. Ta padla 13. dubna za cenu 603 obrněnců, především z řad 6. gardové tankové armády při střetnutí se zbytky 6. tankové armády SS.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225300