CHARLES MANSON
denti z celé země. Ale na jaře roku 1967 se Cal-Berkeley proslavilo spíše občanskými nepokoji než svou estetikou. Když po celé Americe vypukla studentská povstání, Berkeley bylo jejich epicentrem. Mladí lidé v celé zemi požadovali sociální změny a mnozí z jejich vůdců pocházeli z takových společenských vrstev, které by rodiče a ostatní dospělí považovali za ten nejméně pravděpodobný zdroj buřičství. Na konci 2. světové války studovalo na univerzitách asi 1,67 milionu Američanů, tedy asi 10 procent obyvatelstva ve věkové kategorii mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety. V roce 1967 toto číslo narostlo až na 7 milionů, tedy na 32 procent, a dále se rok co rok zvyšovalo. Na rozdíl od svých rodičů se nová generace studentů v drtivé většině bílé barvy pleti domnívala, že univerzitní vzdělání není výsadou, ale lidským právem. Pro většinu z nich tak nebylo hlavním cílem studovat s vyznamenáním, ale napravit vládní a společenské křivdy všemi možnými prostředky. John F. Kennedy, který byl ve svých čtyřiatřiceti letech nejmladším prezidentem v dějinách země, ve své inaugurační řeči v lednu roku 1961 prohlásil, že „pochodeň nyní převzala nová generace Američanů“. Tato generace však nehodlala čekat na Kennedyho uznání či vládní souhlas. V roce 1960 založila hrstka studentských aktivistů hnutí SDS, Studenti za demokratickou společnost (Students for a Democratic Society). Ambiciózní program organizace požadoval vymýcení válek a konec rasové diskriminace a ekonomické nerovnosti. Ještě předtím, než byl Charlie v roce 1967 propuštěn z Terminal Islandu, se stovky tisíc protestujících, kteří byli převážně, ne však výlučně mladého věku, zúčastnili protiválečných povstání organizovaných SDS napříč celou zemí. Studentští aktivisté začali okupovat budovy v univerzitních kampusech, čímž účinně paralyzovali chod dané školy, v reakci na politické kroky, které se jim protivily – ať už šlo o nedostatečné zastoupení minorit či potlačování svobodného projevu. Vedení univerzit tak stála před těžkou volbou; mohla vyjednávat a tím působit slabošským dojmem, případně zavolat policii a zajistit si tak nežádoucí 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225295
BERKELEY A HAIGHT
medializaci v podobě záběrů studentů v poutech, kterak jsou násilně vláčeni pryč z univerzitních prostor. Protestující z kampusu v Berkeley byli v roce 1964 organizátory Hnutí za svobodu projevu. Šlo o protest, kterého se 2. prosince zúčastnilo více než tisíc studentů vměstnaných do univerzitní Sproul Hall. Osm set z nich následně skončilo ve vězeňských celách. Kampus Cal-Berkeley byl uzavřen až do 3. ledna, kdy nový zatímní rektor prohlásil schodiště ve Sproul Hall místem pro otevřenou diskusi, kde mohou mít své stolky s letáky všechny studentské organizace. Pro protestující to bylo významné vítězství a vedení školy zase doufalo, že šlo o rozumné kompromisní řešení. Nicméně podle kritiků byl boj o svobodu projevu v Berkeley ukázkou zbabělosti autorit, které ustoupily zpovykaným spratkům. Když herec Ronald Reagan kandidoval v roce 1966 na post guvernéra, byl incident v Berkeley jedním z hlavních témat jeho kampaně. Slíbil, že pokud bude zvolen, tak že uklidí „ten nepořádek“, jehož součástí prý byly, jak Reagan odpřisáhl, „sexuální orgie tak ohavné, že je slovy popsat nelze“. Reagan ve volbách s přehledem zvítězil a vyslal přes média studentům jasný vzkaz. „Dodržujte pravidla, nebo vypadněte.“ Podobně jako ostatní studenti po celé zemi neudělali ani jedno; Reaganova výhružka je jen utvrdila v tom, že vláda je pro ně nesmiřitelným nepřítelem. Aktivisté z Berkeley si vychutnávali svou rostoucí pověst nejradikálnějších zástupců svého druhu v zemi. Charlieho vnější okolnosti ovlivňovaly jen zcela minimálně, nicméně to se změnilo právě v den, kdy dorazil do Berkeley a kráčel jeho ulicemi vstříc univerzitě, na níž panovala výjimečně elektrizující revoluční atmosféra. Mladí lidé, které u bran kampusu míjel, drželi v ruce transparenty a vykřikovali slogany proti válečnickým manýrům Ameriky. Charlie dost možná ani nevěděl, o jaké válce je vůbec řeč, protože jeho izolace byla doposud téměř bezbřehá. V letech 1947 až 1954, které trávil v polepšovnách, neměl Charlie ani tušení, že Čínu pohltil komunismus a že americké vojenské síly se účastní krvavé války v Koreji. Nápravná zařízení nabízela lekce sváření či jiných 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225295
CHARLES MANSON
dělnických dovedností, ale o aktuálním politickém dění chovance ne informovala. V květnu roku 1954, tedy v době, kdy byl Charlie propuštěn z polepšovny v Chillicothe a vrátil se k babičce do soběstačné západovirginské vísky, podlehly francouzské jednotky komunisty podporovaným Vietnamcům ze severu v bitvě u Dien Bien Phu. Jihovýchodoasijský národ byl tak rozdělen na sever a jih a prezident Eisenhower, který o několik měsíců dříve věštil „dominový efekt“ (pokud padne demokracie v jedné asijské zemi, tak se komunismus bude šířit dál), oznámil, že Spojené státy vyšlou do jižního Vietnamu vojenské poradce. Nicméně slíbil, že sami proti severnímu Vietnamu zbraně nikdy nepozvednou. Tento polovičatý přístup byl kritizován z obou stran – jedni se domnívali, že Amerika by se měla do bojů zapojit se vším všudy a dát tak komunistům jasně najevo, že USA nebudou takovouto záludnou agresi tolerovat. Druzí zase tvrdil, že Amerika nemá ve Vietnamu vůbec co pohledávat. V roce 1965, kdy to jediné, na co Charlie v McNeilu myslel, bylo psaní písní a toužil se stát slavnějším než Beatles, už Spojené státy začaly vysílat do boje své jednotky z rozkazu prezidenta Lyndona Johnsona. Charlie tak v době, kdy nevyhlášená válka eskalovala v ožehavé téma, které rozdělovalo národ, by nebyl ani schopen nalézt Vietnam na mapě. Charlieho však nešokovali jen protiváleční aktivisté. Na stejných ulicích pozoroval, jak mladí černoši bezostyšně oslovovali bělošské kolemjdoucí a žádali je o peníze. Vykřikovali, že musí živit hladové děti, ale z jejich hlasu i vzezření byla jasně patrná hrozba – měli polovojenské oblečení, tmavé brýle a často i černé čepice či barety. Byli to Černí panteři, nový fenomén, další z projevů hněvu a frustrace mnohých černých Američanů. V roce 1967 byla Amerika decimována téměř nesnesitelným rasovým napětím. Postupný proces začleňování byl pro černošské obyvatelstvo, které trápila vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy a nedůstojné životní podmínky, příliš pomalý. V ghettech od Washingtonu, D.C., až po losangeleský slum zvaný Watts propukaly nepokoje. Prezident Lyndon 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225295